VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spisovatel-jubilant Arnošt Herman: Člověk má být šťastný s tím, co má

Ústí nad Labem - Na oslavu osmdesátin Arnošta Hermana zve dnes od 17.00 do Severočeské vědecké knihovny on sám, autor úspěšné knihy „Žena v taláru" i řady soudniček.

2.5.2012
SDÍLEJ:

Arnošt Herman, 1. máj 2012 dopoledne.Foto: DENÍK/Radek Strnad

Přesně 80 let je to dnes ode dne, kdy se Arnošt Herman narodil v Mladé Boleslavi. Vystudoval lounské gymnázium i práva v Praze na UK. Je nadšeným skautem, rád vzpomíná na setkání s Jaroslavem Foglarem. Za kariérou soudce se ohlíží v soudničkách pro Deník. Napsal osm knih, nyní vydává další. Poprvé ji tvoří soudničky.

Co táhne hlavou spisovateli, když se dožívá osmdesátky?
Třeba že stáří jsou žně, ale nosí i korunu z trní. Vyberte si. A stáří přijde, aniž to zpozorujete. Je to doba bilancování, tak to alespoň já cítím.

Někde ale musel být začátek…
Dá-li se nazvat novinařina spisovatelstvím, pak to byly první články patnáctiletého terciána lounského gymnázia do deníku Práce. Dál už to šlo jako po másle. Stal jsem se zpravodajem z Lounska a Žatecka, Práce tiskla i mé perokresby lounských historických památek. Brzy jsem si troufl na delší články o kultuře do Svobodného slova a stal se jako student novinářem na volné noze. Vydrželo mi to až do maturity.

Vybavíte si z té doby nějaký svůj zajímavý článek?
Určitě reportáž a článek o výstavě Oskara Brázdy. Já ho znal osobně, jezdil jsem za ním do Líčkova, učil se portrétovat. Z té doby mám tři olejomalby: autoportrét i podobiznu dědy a vázu s květinami. Po maturitě jsem chtěl studovat UMPRUM, ale nepřijali mě.

O Brázdovi ale píšete i v knize Dlouhé dny čekání, že?
To ano. Taky jsem tu knížku přivezl paní Brázdové na Líčkov a udělal jí radost. Navíc jsem jí poslal fotokopii svého článku o Brázdovi.

Ale vy nepatříte k autorům, kteří tisknou jednu za druhou. Která byla vaše první?
Ta se zrodila v sedmdesátých letech. Přihlásil jsem se s rukopisem novely do umělecké soutěže Severočeského kraje a získal třetí cenu. Z rukopisu pak vznikla v roce 1976 má první knížka Muž na betonových schodech. Vydalo ji Severočeské nakladatelství.

Jak Muže přijala kritika?
(úsměv) Pochvalná recenze významného kritika Štěpána Vlašína mi vlila do žil energii do dalšího psaní. Já byl soudcem, později podnikovým právníkem a musel „krást" čas na psaní o sobotách, nedělích, dovolené. Zjišťoval jsem, že literatura je krutá milenka, musí se „vysedět".

Pak přišly vaše další knížky. Kde vycházely?
V Severočeském nakladatelství. Značka SN měla dobrý zvuk, vyšly pod ní nejen moje knížky Velká bílá oblaka a Krůpěj rosy, ale i první prózy Jiřího Švejdy, Václava Duška a Josefa Voláka nebo Páralův Mladý muž a bílá velryba…

…a začalo se mluvit o takzvané „Severočeské literární škole"…
Přesně tak. Tak se pro naši skupinu kolem SN, do které kritika počítá Jiřího Švejdu, Václava Duška a Josefa Voláka, zrodil název Severočeská literární škola. Vůdčí osobností naší skupiny byl Vladimír Páral náš vzor.

Ovšem, zajímavý a uznávaný autor. Ale i vaše kniha Krůpěj rosy měla zajímavý osud…
Bohužel, pro tu dobu typický. Vyšla v roce 1982, ale ležela rok na skladě a nesměla být expedována kvůli mému vyloučení ze strany a nucenému odchodu od soudu. Zatímco Velká bílá oblaka byla přijata kritikou příznivě, Krůpěj rosy pak označil významný kritik Pavel Janoušek jako „rozvodovou patálii".

Kritika je kritika, ale která z vašich knih je nejzdařilejší podle vás samotného? A čím je pro vás cenná?
Rozhodně Žena v taláru! Vyšla v roce 1983 v Československém spisovateli v nákladu 14.000 výtisků v edici Žatva. Je o prokurátorce, která bojuje se svým nadřízeným i s okresní nomenklaturou a odhaluje nepořádky a rozkrádání v jedné továrně.

Nebál jste se, že s takovým tématem „narazíte"? Jaké byly osudy této knížky?
Líbila se scenáristce Bohuslavě Zelenkové a chtěla ji inscenovat v Československé televizi. Generální prokuratura musela ten projekt schválit, jenže ona naopak inscenaci bryskně zakázala!

Tedy konec nadějím?!
Jen částečně. Ještě předtím si odvážná dramaturgie pražského rozhlasu obstarala od vydavatelství rukopis knihy a bez souhlasu generální prokuratury ho zdramatizovala se skvělou Janou Štěpánkovou v četbě na pokračování.

…a v roce 1990 vyšla vaše Žena v taláru již podruhé.
U tohoto druhého přepracovaného vydání Ženy v taláru v roce 1989 ukázal průzkum u knihkupců zájem o 40.000 výtisků. Vyšla sice až v roce 1990, ale v nákladu 11.500 kusů, o němž se mně i mým kolegům dnes už může jen zdát.

Od druhého vydání Ženy v taláru jste trochu pauzíroval, že?
Ne trochu, ale pořádně! Jako advokát jsem měl práce nad hlavu a na literaturu mi nezbýval čas. Nanejvýš jsem se mohl věnovat publicistice, v Severočeském deníku jsem uveřejnil řadu rozhovorů třeba s Helenou Vondráčkovou, Michaelem Vieweghem, Věrou Galatíkovou nebo s Miroslavem Švandrlíkem.

Tehdy jste zpovídal i Jaroslava Foglara, svého oblíbence…
Ano, vyšly mi s ním dva rozhovory. Setkali jsem se v roce 1997 v Teplicích a pak ještě v Mostě. Vyprávěl mi i o svém dětství v Ústí v Předlicích. Pátral jsem pak, ve kterém domě bydlel, napsal o tom článek a seznámil se se skvělou Helenou „Jitřenkou" Borskou a ten dům jsme našli.

Hráli Foglar a skauting ve vašem životě důležitou roli?
Zásadní. Naše generace byla vychována za války a těsně po ní Mladým hlasatelem, Rychlými šípy, později Vpředem. Foglarovy knihy jsme hltali a lovili bobříky. Stejně mě ovlivnil skauting, zúčastnil jsem se po válce tří krásných táborů. Byl jsem oddílovým vedoucím v roce 1950, kdy skauting režim zakázal.

Našel jste u Foglara inspiraci?
Hlavně jsem si podle jeho návodu z Mladého hlasatele začal psát deník. První zápis je z 12. dubna 1943, bylo mi 11 let a deník jsem si psal téměř denně do 50. let, kdy jsem byl už na vysoké škole. Z deníkových zápisů z války jsem mohl těžit pro svoji knížku Nad městem zářily hvězdy (2003). Vypráví o mých klukovských letech 1939 1945 v Mladé Boleslavi. V roce 2007 následovala knížka Dlouhé dny čekání o mých studentských letech 1945 -1951 a rok nato próza Pět minut po rozsudku.

Vydáváte 9. knížku. O čem je?
Je to celkem útlý svazek mých nejzdařilejších soudniček. Začal jsem je psát v 60. letech, jedna z prvních vyšla v roce 1958 v Dikobrazu. Následovaly soudničky v Průboji, Práci, Mladé frontě, Svobodném slově, Vlastě, SD a v Ústeckém deníku… Nespočítal bych je, bylo jich určitě přes stovku.

Jste spoluzakladatelem a místopředsedou Severočeského klubu spisovatelů. Kdy vznikl?
Byl to v roce 1990 nápad Ládi Mušky a můj sdružit básníky a prozaiky z celého kraje ke společné činnosti. A podařilo se to. Členy se stali i spisovatelé z Liberecka, třeba básník Ludvík Středa nebo Ota Hejnic a další. Byli s námi, než si založili vlastní klub.

Co dnes takový klub dělá?
Vydáváme společně s ústeckou knihovnou práce svých členů, ale i sborníky těch vyšlo už pět. V knihovně máme výborné zázemí pro křty knih, autorská čtení a další akce. Už v 90. letech jsme začali v muzeu s večery s českými spisovateli. Přijel k nám tenkrát Ivan Klíma, Eva Kantůrková, Karel Pecka, Miroslav Ivanov a další.

Který sborník byl první?
Strach o moudivláčka (1996). V něm vyšly i práce Lužických Srbů, přijeli i na slavnostní křest. Křtu se zúčastnila i delegace Obce spisovatel se samotným předsedou, dotaci na sborník poskytla právě Obec. Další sborníky vyšly díky pomoci Magistrátu města Ústí.

Radostí autora je, vydá-li knihu. Vám nová vychází nyní. Co vás tedy potěšilo v poslední době?
Když jsem se octl se svými knihami vlastně jako jediný ústecký spisovatel vedle Vladimíra Párala ve čtvrtém svazku Dějin české literatury, vydaných Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

V rozhovorech se vždy spisovatelů ze severu Čech na závěr ptáte na krédo. Jaké je to vaše?
Třeba „Nemůžeš udělat všechno, udělej aspoň něco". A taky, aby byl člověk šťastný s tím, co má. A nehledal smysl života v honbě za penězi a hromadění majetku.

Autor: Radek Strnad

2.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

FOTO: Brná - Štětí
14

FOTO: Brná doma poprvé prohrála

Vlaky do hor na trati Most - Moldava využívá spousta turistů i sportovců.

Motoráky na Moldavu letos nevyjedou. Oprava vázne

Věčně mladý Jiří Suchý: Uvědomil jsem si, že se už blíží střední věk

Ústecký kraj /ROZHOVOR/ – Ačkoliv Jiřímu Suchému, všeumělci, ověnčenému řadou prestižních ocenění, bylo nedávno 86 let, je stále velmi aktivní.

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Neštěmice mají dva body, trenér ale spokojen není

Neštěmice, Litoměřice – Fotbalisté Neštěmic zabrali a konečně slaví v krajském přeboru bodový zisk. V duelu na půdě Litoměřicka zvítězili 5:4 na penalty, jenže ještě v 80. minutě vedli 4:2.

FOTO: Krásné počasi vytáhlo k Erbence na drakiádu stovky lidí

Ústí nad Labem - Stovky lidí začaly v neděli ještě před čtrnáctou hodinou, kdy bylo oficiální zahájení, plnit louku kolem Erbenovy vyhlídky. Konala se zde po několika letech znovuobnovená drakiáda.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení