Tradiční soupeř Aleny Krejčové, také zkušený Petr Baran z Brna, několikanásobný vítěz Kamery, byl tentokrát druhý se svým emotivním dokumentem Bohůš, filmem o zesnulém kolegovi filmaři. „Film jsem začal natáčet ještě během kolegova života. O to je pro mě emotivnější, silnější," řekl smutně.

Paní Krejčová, s jakými pocity jste přebírala na 50. Střekovské kameře hlavní cenu?
Bylo mi do pláče. Je pravda, že film „Odsouzena za vlastizradu" byl pro mne favorit, já už ale dokumentů natočila hodně. A tahle komunikace s paní Chalupovou byla skutečně krásná, byla komunikativní, takže jsem tušila, že se mi dokument podaří. I vítězství doma v Ústí bylo milý.

Kolikátý úspěch tohoto filmu to je?
Vyhrála jsem s ním už amatérskou soutěž Benátecký Oskar i soutěž v Rychnově. No a na národní soutěži získal druhou cenu.

Co pro vás tento film znamená? Už máte víc domácích cen…
Mám tři, možná už čtyři hlavní ceny Střekovské kamery. Ten nápad přišel v Jáchymově, kde jsme navštívila muzeum a byla tam expozice věnovaná komunistické tyranii. A tam vznikl nápad, že by se toto dalo zdokumentovat. A tady jsme objevila paní, která skutečně komunistickým koncentrákem prošla. Já si myslím, že ten dokument není moje sláva, ale je pro generace, které se třeba ještě ani nenarodily. Pro mě je obrovským úspěchem ten moment, kdy se tento film promítal v Rychnově dětem, školní mládeži. Bylo tam nabitý kino a jak mi řekli pořadatelé, měli z toho i strach, jestli to ta mládež vůbec přijme. Tam prý bylo takové ticho, že by byl i špendlík slyšet spadnout, jak ty děti od začátku do konce soustředěně poslouchaly.
A na závěr se ozval obrovský potlesk. To pro mě bylo to největší vyznamenání. Když vám divák řekne, že to je krásný. A ten film je zejména určený mládeži, my dospělí to vše víme, co se hrozného dělo.

Takových filmů jistě bylo natočeno už víc, co myslíte?
To jistě, ale takový osobní dokument, myslím, má velkou cenu pro budoucnost.

Jak dlouho film vznikal? A jak moc jste si paní, která si dost prožila, musela šetřit?
Vznikal asi dva roky, nebyla to žádná legrace. Musela jsem jít i do vězení, nebylo snadné se tam dostat, musela jsem podepsat spoustu papírů. Pak jsem jela do bývalého koncentračního tábora Vojna na Příbramsku, musela jsem shlédnout řadu dobových materiálů. To byly samé schůze a oslavy, projevy státníků. To všechno dalo dost práce.

Měla jste vůbec čas na to, aby vám bylo vaší hrdinky líto?
Samozřejmě, že mi jí je moc líto, vzniklo mezi námi obrovské přátelství. Mám u ní dveře vždycky otevřené, mohu k ní kdykoli přijít, můžeme si popovídat o různých věcech. Ale když myslíte na ten dokument, myslíte na kameru, na scénáč a dramaturgii, na tu lítost už se toho tam tolik nevejde. Ta lítost tam je, proto jsem si toto téma vybrala, ale že bych se tam rozplakala, to zkrátka nejde.

Kdo vám nejvíc pomohl? Tedy kromě báječné paní Chalupové?
Určitě mí dva výborní asistenti, můj manžel Zdeněk Krejčí a doktor Ervín Svoboda. Bez nich by dokument Odsouzena za vlastizradu nemohl vzniknout. Ervín Svoboda mi pomáhal točit na kameru, zařídil mi návštěvu teplické věznice i natáčení zde, pomohl s hranými scénami. To on mě také seznámil s paní Chalupovou, nyní bydlí v Ústí v Brné. Jsme tým, s manželem a panem Svobodou pracujeme na všech filmech. Ale zde byli oba pro snímek naprosto zásadní.

Na čem právě pracujete?
Mám rozpracovaný film s paní Vladislavou Drahovzalovou, výtvarnicí z Roudnice nad Labem. A mám hotový dokument o člověku, který si řáká Mnoháček Zgublačenko. Je to takové zvláštní jméno, on je také zvláštní. Původně je z Jehlic na Litoměřicku, teď žije ve Velkých Žernosekách. Má aspergův syndrom, to je porucha artistického spektra. On o tom také úplně bezprostředně hovoří, píše básně, vydal asi čtyři knížky. Je to zajímavý člověk, a také komunikativní. To je pro mě důležité, aby se uměl vyjadřovat, aby měl dokument vypovídající hodnotu.

Jak jste se k němu dostala?
Byla to náhoda. Máme ve Velkých Žernosekách chatu, bydlel tam v maringotce. Film bude mít premiéru na jaře.