Allstar Refjúdží Band? Takových cizích slov

Litoměřice, Ústí nad Labem /ROZHOVOR, VIDEO, PROGRAM/ - Po letech se v sobotu 6. září do centra Ústí na festival 15. Barevná planeta vrátí mezinárodní hudební skupina Allstar Refjudží Band.

„Je zázrak, že můžeme hrát spolu, ač jsme každý z jiného koutu světa. Co člen kapely, to rozdílný politický názor, jiné náboženské vyznání," řekla k vydání první desky unikátní česko-mezinárodní skupiny Allstar Refjúdží Bandu divadelní režisérka Jana Svobodová z Divadla Archa, saxofonistka této kapely.

Pro návštěvníky koncertů je ale ASRB hlavně kupa báječné muziky. Najdou ji na deskách „SPAS!" a „Who Eat Dogs?" (Kdo žere psy?), obě vyšly u firmy Indies MG ve spolupráci s Divadlem Archa.

Slyšet a vidět tu partu, když v ní Číňanka Jing zpívá českou hymnu a jiní zas Seiferta i teskné písně imigrantů s hudbou veselou, to je velká radost. Barevná planeta už si ji užila, rytmy i slova ASRB bavily i festiválek Litoměřický kořen. Na obě tyto pestré akce Allstar Refjúdží Band patří. I proto se vrací. O kapele jsme si povídali s Ondřejem Hrabem, ředitelem Archy i se Švýcarem Phillippe Schenkerem (zpěv, klarinet, ukulele).

Náš zvláštní způsob

Ondřeji, řekněte, jak vznikaly skladby na vaši druhou desku?
Ondřej Hrab: Vznikaly zvláštním způsobem. Nikdy ne tak, že by náš americký autor Michael Romanyshyn přinesl noty a podle nich se hrálo. On nebo i někdo jiný přišel s nějakým motivem, který se postupně rozpracovával a Michael ho propojil s motivem někoho jiného. Hudba, a pak i texty vznikaly v takovém procesu.

Proč se CD jmenuje „Kdo žere psy?"
Jeden čas vznikala hudba na recepty na pokrmy, které přinášeli členové kapely. Pak ale recepty přestaly fungovat a vznikla z toho písnička o tom, že má každý národ svou kuchyni, každý jí něco jiného. Ale to, co chutná nám, to nechutná těm druhým a my se tomu posmíváme. Z toho vznikl název „Kdo žere psy?", je to taková odsuzující věta pro každého, s kým my nechceme mít nic společného.
Říkáme: „S těma se nebavíme, ti žerou psy". A my se tedy ptáme: „Kdo ve skutečnosti žere ty psy?" Když se ptáme Číňanů, jestli je jedí , řeknou že ne. Když se zeptáme kohokoli jiného, řekne, že ani on to nedělá. Ale pro nás je to výraz nacionalistického pohrdání všemi ostatními. Proto jsme tak nazvali i svoji desku.

Zdroj: Youtube

Phillippe, čím to, že jsou vaše písničky tak pestré a skvěle se na ně tančí? To proto, že je vás tolik muzikantů v kapele?
(smích) Určitě je to i tím, že je nás tolik, našim obsazením. Akordeonista je Armén z Gruzie, náš zpěvák a hráč na arabskou loutnu je Kurd ze Sýrie, máme úžasnou čínskou zpěvačku a asi polovina hudebníků jsou Češi, vlastně Moravani. Ale je to i naším způsobem práce. Skoro každý nosí Michaelovi motivy, texty, písničky či témata. U druhé desky Michael přinesl jazzové a bluesové motivy pro dechy a očekával, že je doplníme. Na naše druhé album nosili melodie Jing Lu, zpěvák Miran Kasem i já… Dost textů psal tentokrát Ondřej, Miran a Lu je doplňovali ve svých jazycích, takže ani my sami nerozumíme úplně všemu. Tak nemůžeme kontrolovat, o čem všem zpíváme (smích).

U někoho ale víte, o čem zpívá, ne?
Třeba Miran, Kurd ze Sýrie, má často v písničkách texty o lásce. A některá témata, která nosí, jsou opravdu lidová hudba Kurdistánu.

Prolínání stylů

Na kterou písničku z vaší druhé desky jste nejvíc pyšný?
Mě baví, když se prolínají různé styly, mám rád montáže hudebních témat. Třeba Stmívání, zpívám rád Švýcarskou, protože je to něco mého. Ale vlastně mě baví všechny naše písničky.

Co na té desce bylo nejtěžší? Vždyť na ní dělalo „lidí jak psů".
Ondřej Hrab: Určitě nejtěžší bylo dát té desce nějaký řád, aby vytvářela příběh. Aby každý z jejích protagonistů dostal prostor. Jsou na ní autentické texty, které přinesla Jing Lu, a ona je nepřebernou studnicí písniček. Když máme party, je jako „čínský jukebox". Stačí říct číslo, ona umí tisíce písní. Texty, které přinesla, samozřejmě musí zaznít, ale je to i klasická čínská poezie, nebo i lidové písně, a dokonce jedna z písní je ze zpěvníčku Mao TseTunga. To jsou Košíčky, kterou by ti, kteří ji zpívali, jen těžko poznali. Od nás zní jako hard rock (smích). Ale protože ona ovládá jak tradiční čínský zpěv, tak i některé polohy Pekingské opery, mužský zpěv i ženský zpěv, tak naše písničky dostávají neuvěřitelný rozměr.
Ale zpátky k tomu, co bylo nejtěžší. Nejtěžší bylo to, aby tato obrovská šíře dostala jednotný proud. Říkám, že půvab naší desky „Kdo žere psy?" je v tom, že neustále vyvolává jistá očekávání, která pak ale nenaplní. Takže jsou vždycky posluchači překvapeni.

Socioložka Jiřina Šiklová i na téma migrace říká:
Stěhování národů, migrace, imigrace, odchody a návraty, to vše provází lidstvo od nepaměti. Všichni někdy hledali „zemi zaslíbenou". Proto patří přivítání cizince a jeho pozvání ke stolu k základům kultury každého národa. Nad dveřmi našich domovů často byla přibita cedulka s nápisem: „Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem vcházíš".

Bylo povinností poskytnout azyl tomu, kdo byl pronásledován nebo komu hrozila smrt. Naši předkové i mnozí současníci často v cizině tloukli na dveře a bylo jim otevřeno. Ještě je čas zamyslet se nad těmi, kdo stojí před katrem a prosí o vpuštění, a těmi, kdo dveře otevírají.

Jiřina Šiklová je patronkou sociálně divadelních projektů Divadla Archa