Jazz tvoří základ repertoáru, surovinu, kterou kapela zpracovává způsobem zčásti čerpajícím z tradice jihoamerických pouličních orchestrů. Bicí nástroje má „recyklované" z toho, „co se najde na smeťáku". Vytvářejí rytmický podklad někde na spojnici samby a bossanovy, proto je to Lo-fi.

Do základu se přidávají tradičnější nástroje piáno, kontrabas a zpěv. Část kapely bydlí ve Hrobu kousek od Duchcova proto je v názvu Hrob. Tuto neděli v 16.00 zahraje Banda v Ústí v Městských sadech na scéně Mušle na akci Malý Hamburk a kolem 18.00 v Teplicích na Malé Paříži.

Na otázky odpovídali bubeník Vizír a hráčka na klávesy známá jako Wasser.

Prozradíte, jak jste vznikli?
Wasser: Kapela Wasserband vznikla pro Malou Paříž. I název vymyslel narychlo Tonda Moravec, já nemám sklony k tomu dělat někomu kapelníka. Byla to jen má iniciativa a protože jde o hráče, kteří hráli na zaoceánských lodích, to Wasserband celkem sedí. No a protože původní bubeník na lodích stále hraje, tráví v Čechách maximálně dva měsíce v roce, oslovila jsem další, a tak jsme se sešli i s Vojtou, s nímž jsem před lety hrávala v ústecko-africké skupině Etnika Prima. Přinesl svůj geniální ešusový kontejner, mně se to hrozně líbilo, a tak postupně vznikl Contenedor.

Takže…
Ano, to je hlavní rozdíl mezi Wasserbandem a Contenedorem. Pokud nemůže Vojta, jsme Wasserband s normálním bubeníkem nebo třeba i bez bicích.

Jak vypadá sestava La Banda de Contenedor?
Vizír: Složení je do jisté míry volné, ale klasická a nejčastější sestava je: Wasser uznávaná teplická pianistka, která obeplula svět s prsty na klávesách; Ája Habětínková zpěv, objevila se i ve skupině Luxus a Spolčení Hlupců; Martin Říhovský kontrabas, spolupracuje s řadou klasických a jazzových těles, např. Orchestr TP Konzervatoře, JazzVitamin. Je pro nás fakt velká rytmická opora a já, Vojta Vágner zvaný Vizír recyklované bicí, které mají počátek v irské punkové lidovce Punqua. Občas se mihnou i Honza Koliha (sax) a Martin Herbst (guit), oba věhlasní hráči na poli severočeského jazzu. Pro zjemnění plechového zvuku Vojtových bicích je ideální mít navíc hráče na klasické percusse. Základem ale zůstává čtyřka bicí, basa, piano a zpěv.
Wesser: V této vykrystalizované sestavě vystupujeme cca od ledna 2015, intenzivněji od ledna 2016, prozatím tedy v Ústí, Teplicích a po okolí. Viděl nás festival Mezi Dvorci, Čajůfest, vyhlášené pajzly Hamburk, Max a U Krysy, teď se ovšem chystáme za hranice kraje. Již 22. července nás uvidí a uslyší jazzový klub U Bílýho Černocha v České Lípě. Dále nás čeká hraní na Barevné Planetě v sobotu 10. září a 17. září ve střekovském parku v rámci akce Zažít město jinak. Průběžně také koncertujeme v ústeckém veřejném sále Hraničář, máme to tam rádi.

Co vlastně hrajete za muziku? A proč právě tuto?
Jak bylo napsáno, základem jsou jazzy, standardy. Baví nás hlavně spojit se na pódiu a vytvářet rytmické zvuky a sami se jimi bavit, jak z nás lezou. Občas přelezou do funku a do reggae. Máme věci od Herbieho Hancocka, ale i od Davida Bowieho. To hlavní je ale pro nás vždycky okamžitý pocit, nálada a rytmus, asociace. Prostě bavit se.

A co vaše vlastní tvorba? Prozradíte, co vás ovlivňuje?
Mě když se někdo zeptá na naši vlastní tvorbu, pak s nadsázkou říkám, že vlastní písničky dneska dělá každej. Já osobně nemám ambice něco sama skládat, baví mě hrát si s věcma, co už někdo geniálně napsal. Občas tak, že ty písničky nemusí být ani k poznání. A je jedno, jestli jsou to tzv. jazzové standardy, popík osmdesátek, Michael Jackson nebo unikátní Stereolab či Björk. Třeba někdy začneme tvořit vlastní songy, já nevím, bylo by to pěkné, ale za každou cenu to nehrotíme.

Co je pro vás nejdůležitější?
Ten okamžitý pocit, to, co se děje na pódiu právě v TEN moment, kdy hrajeme pro lidi, proto vlastně nerada příliš zkouším. Trávit hodiny ve zkušebně, abychom našprtali přesně každou stopku a hráli to tak přesně stejně na každém koncertě, to by byla nuda. Dovolila bych si přirovnat naše hraní k tomu, co dělá divadlo KRABICE TEPLICE, na jejichž představení ráda přijdu, i když jsem stejnou pohádku viděla i sedmkrát. Vždycky vím, že zažiju něco nového, protože oni tvoří přímo na místě, i když na základě nějakého předem připraveného konceptu. Tak nějak bych byla ráda, kdyby to lidi cítili při našem hraní a přišli, i když naši kapelu už třeba někdy někde před tím viděli a slyšeli. A přijdou třeba právě proto. Budou například zvědaví, jestli konec nějaké písničky dáme konečně společně, nebo to bude zas dobrodružství. Mít něco dokonale sehrané je taky někdy fajn, ale mě právě spíš baví to dobrodružství.