VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mádl: Cestu z Moskvy do Ammánu jsem odstonal

Ústí nad Labem /ROZHOVOR/ - Již 6. Ples severočeských patriotů, tradiční prestižní plesovou akci krajské metropole, bude uvádět v sobotu 28. února v Domě kultury v Ústí herec a aktuálně i režisér Jiří Mádl.

28.2.2015
SDÍLEJ:

Jiří Mádl s fanoušky. Foto: DENÍK/Edvard D. Beneš

Ve svých začátcích byl dost známý z teenagerských komedií Snowboarďáci, Rafťáci a Rock podvraťáků ve dvojici s Vojtěchem Kotkem, s nímž také na TV Nova uváděli pořad Stahovák. Tedy zábavnou, lehce prostořekou show s bláznivými rekordy i netradičními videi z YouTube.

Zprvu jsem se ho ptal na jeho plesové začátky i trapasy…

Jiří, vybaví se vám váš úplně první ples v životě?
Který jsem moderoval?

Ne ne. Ten, který jste zažil…
(váhá) Bylo to v Českých Budějovicích na maturiťáku starších ročníků, než jsem já tehdy byl. Šel jsem si okouknout, co i mě jednou čeká.

Zážitek se slečnou

Máte s plesy spojen i příjemný zážitek se slečnou?
Mám. Když jsem byl v roce 2006 na svém maturiťáku Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích se svou první holkou Ivetkou, brali jsme to až jako předsvatebně.

Je pro vás běžné plesy uvádět?
Je, dělám to poměrně často. Když je sezona, tak skoro furt.

Zvou si vás spíš lidé z okolí?
Funguje to různě, často jsou to kamarádi. Maturanti si mě už skoro předávají. A pak samozřejmě uvádím spousta akcí i na kšeft…

Zvali si vás takto i ve dvojici s kolegou Vojtěchem Kotkem?
Málo. S Vojtou jsem moderoval snad dvakrát v životě.

A kdybyste si mohl vybrat, i když vlastně můžete: Dáte přednost uvádění plesu, nebo spíš roli spíkra benefice? Tam bývají mnozí víc naměkko, zatímco ples je spíš čistá zábava…
Ale i na maturiťákách bývají lidi často naměkko. Jen takové sólo s rodiči… Není moc autentičtějších momentů než právě sólo s rodiči na vlastním maturitním plese.

Ať už je to kluk, nebo slečna…
Přesně tak.

Vybaví se vám i nějaký slušný plesový trapas?
Asi ne… Ale sám jsem na plese prošvihl sólo s rodiči, strávil jsem ho na baru s tátou mojí spolužačky. Doběhl jsem až na posledních pár kroků, to je mi doma často předhazováno při nedělních obědech.

Když jste nastupoval do tanečních, ještě jste to tedy asi moc neznal, že?
Máte pravdu, neznal.

Jaké to pro vás bylo? Takové to útrpné, že tam člověk musí a jde tančit dost nerad?
To ani ne. Trochu jsem se sice stresoval, abych pro sebe našel podobně velkou partnerku, ale jinak jsem se těšil. Tancování mě vždycky bavilo. No a nakonec tam těch malých holek přišlo dost, takže to bylo v pohodě.

Jaký jste tanečník? Dnes…
Asi docela dobrej. Když si vezmu, že mimo základní taneční nejsem vlastně vůbec trénovaný, tak to asi jde.

Ples severočeských patriotů je letos stylizovaný do 30. let minulého století. Obléknete se i vy v duchu módy té doby?
Asi bych rád, ale myslím, že se mi úplně nepodaří takový oblek sehnat. Rád bych držel krok s návštěvníky, ale asi nebudu mít čas jet na Barrandov a něco si tam půjčit.

A jak vám období 30. let vyhovuje? Chtěl byste tenkrát žít? Nebo ano náhodou?
K první republice asi cítíme nostalgii všichni. Byli bychom rádi, být na tom oproti ostatním zemím na takové úrovni jako tehdy. Ale každá doba má něco. Vím, že bych nechtěl žít v 50. letech, jinak si sebe dokážu představit téměř v jakémkoli období.

Překvapilo mě a trochu zklamalo, že na Českých lvech 2014 nezískal žádnou cenu váš pěkný celovečerní režijní debut Pojedeme k moři. A to i přesto, že snímek Cesta ven s herečkou Klaudií Dudovou od nás z Ústí nad Labem uspěl ve spoustě kategorií. Máte vy sám na to nějakou teorii?
Tam je zajímavé, že dva filmy, které byly nejvíc vidět v zahraničí, tedy Fair Play a ten náš, na Lvech nezafungovaly. A oproti nim tu uspěly ty, které si zase tak nezacestovaly. Sám si ale říkám, že je to tak možná asi i správně. Některé filmy musí být takzvaně „lokální" a jiné zase musí jít takzvaně „do světa".

Kterého úspěchu svého filmu venku si ceníte nejvíc?
Ceny z festivalu Voices, ten byl asi nejprestižnější. Filmy pro něj vybírají lidé, kteří působí i v Cannes, to díky nim jsme získali spoustu kontaktů. Ale na Voices byla taky největší konkurence. Dost velkou radost jsem měl ze Soulu i z Chorvatska, protože to bylo ze začátku. A pak jsem si užíval, když začaly chodit ceny…

Kde je festival Voices?
Pořádají ho v Rusku, je určený pro režiséry prvních a druhých filmů.

Jak jste prožíval návštěvu Ruska? Nebál jste se tam? Či si ho tu snad jen trošku mytizujeme?
Bál jsem se, to víte že jo. Ale to městečko, kde jsem byl, je za Moskvou a mělo poměrně příjemnou atmosféru. Pak jsem se dozvěděl, že to bylo vyhnanství pro spoustu intelektuálů. Z toho místa to taky bylo hodně cítit.

Konec v horečkách

Máte ze zahraničního festivalu i zážitek, jaký běžní lidé nemohou zažít, protože filmy netočí?
Můj největší zážitek byl po festivalu v Moskvě. Měli tam minus pětatřicet stupňů, minus třicet určitě. Odtud jsem přelétal do Jordánska, do Ammánu, kde zase měli třicet stupňů. Určitě tedy rozdíl minimálně šedesáti stupňů Celsia. To bylo dost náročný.

Co to s člověkem udělá? Zkolaboval jste tam?
Zkolaboval? Se mnou to vyloženě seklo. Strávil jsem dva dny v horečkách…

Film Pojedeme k moři naši rodinu bavil a sklidil nadšení i jinde. Ale měl opravdu všude tak vřelá přijetí?
Asi byli i lidé, kterým se nelíbil, ale v podstatě je to skoro až „davem přijatý film" u diváků i kritiky. Teď nechci hodnotit jednotlivé kroky, ale když to mám shrnout, musím říct, že jsem na začátku nečekal vůbec nic. Chtěl jsem jen, aby to nebyl průšvih a cokoli nad to byl bonus. A těch věci nadto bylo strašně moc.

Odkud se vzal nápad na tento film? Hrála v tom roli náhoda?
Četl jsem knížku Podivuhodný případ se psem, je psaná jako že dítětem. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, že teď žijeme s první generací dětí, která je schopná natočit film. Úplně sama, protože na to má i smartphony, všichni umějí alespoň základně stříhat videa… Tak jsem si říkal, že bych chtěl být první, kdo natočí takový film, který bude jako že udělaný dítětem. Měl jsem dřív formu než obsah a příběh jsem pak dlouho kutal. Když jsem si představil dítě s kamerou, úplně nejvíc co mi to evokovalo, bylo tajemství nebo zvědavost. Proto jsem vymyslel fiktivní až detektivní příběh.

V jeden okamžik krátce před koncem se v tomto filmu vše najednou zlomí, vyjasní. K tomu jste došel vývojem, či se ještě něco měnilo během natáčení?
V příběhu už ne. Spíš bylo těžké přesvědčit producenty, aby mě ten film nechali natočit. Byl jsem původně ochoten udělat to jako ryze amatérský film. Ale pak do toho vstoupila Česká televize a šlo to na „profesionální úroveň". Ale tím, že se to posunulo, tak už nikdo nechtěl, aby to bylo natáčené jen z ruky dítěte.

Autor: Radek Strnad

28.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Cyklisté na Labské stezce.

Další část Labské stezky bude hotová již v září, vyhne se silnici

Opera Nabucco na hradě Střekov
23

FOTO: Na hradě Střekov zněla opera Nabucco. Najdete se na fotkách?

Rybníček ve Chvojně potřebuje vyčistit, obec na to shání dotaci

Velké Chvojno - Rybníček v Lučním Chvojně, kde Obecní úřad Velké Chvojno obvykle pořádá rybářské závody, potřebuje vyčistit.

FOTOGALERIE: Zpěvák Blue Effectu Honza Křížek natáčí desku u Liběšic

Ústecký kraj /ROZHOVOR/ – V nenápadné malé vesničce Lada nedaleko Liběšic na Litoměřicku se ve zrekonstruovaném objektu bývalé stodoly skrývá nahrávací studio s názvem The Barn.

Chabařovický rodák Lüftner září i na EURU

Chabařovický rodák a odchovanec Teplic Michael Lüftner nyní září na EURU do 21 let. Dnes večer ho se spoluhráči čeká klíčová bitva o postup proti Dánům.

Tatarstán? Asi tam budou jezdit na koních, směje se Hanzl. Rusko mě zocelí

Ústí n. L. /ROZHOVOR/ – Debut v českém dresu, premiéra na mistrovství světa, a hlavně první zahraniční angažmá. Hokejový útočník Robin Hanzl zažil pohádkovou sezonu, která mu změnila život. Ústecký rodák na ni čekal až do osmadvaceti let.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies