Peklem i rájem bylo Činoherní studio ve výhni otázek Jiřího Maryška

Ve foyer Činoherního studia v Ústí na Střekově je čilý ruch, desítky lidí chtějí do zatím uzamčeného sálu, kde brzo začne pořad „Café U Jelena aneb Jak se stát ústeckou značkou". Vlastně už měla první ústecká talk show ke slavným místním značkám začít! Je deset minut po 19.00 – a furt nic. Ale přichází dívka, odemyká, usměje se na netrpělivé, trhá nám lístky a jsme TAM. V novém divadelním podniku Café U Jelena, kde jsou „slavnými značkami" vedle Mareschových trpaslíků, Staré myslivecké či piva Březňák samy pozvané osobnosti. Tedy známý český divadelní i filmový herec Marek Taclík, horolezkyně, matka a podnikatelka Zuzana Hoffmanová i spisovatel/ cestovatel a dobrodruh Josef Formánek.

Brzdí to svíčky?!

Hned je jasné, co zdrželo pořadatelky z oddělení cestovního ruchu ústecké radnice. Ač jdeme na „zábavný" pořad s Jiřím Maryškem, hercem Činoheráku i divadla Demago, který pro humor nejde daleko, je v sále atmosféra až dušičková. To ty hřbitovní svíčky okolo pódia! Zapálit jich tolik muselo trvat!

Člen Orchestru Klustý dělá na počítači hudební mlhu, v baru páně Ditricha stojí připraveny lahve myslivce, loga tradičních ústeckých značek Březňák, Elida, Stará myslivecká a další jsou k nepřehlédnutí. Červený notebook Maryškův vyčekává – a už to jede!

Zapněte si mobily

Hned zkraje překvápko. Běžně vám v divadle nařídí či požádají vás „Vypněte si mobilní telefony", ale hudebník Roman Zach, exherec Činoheráku spolu s moderátorem Maryškem hlásí: „Zapněte si je!" Rozjíždějí kolektivní hru. Zach diriguje publikum „Postupně prozvánějte své sousedy", hledištěm zní tichá kakofonie mobilů. Je to ale o dost menší rámus, než čekám.

Roman hraje na jakési ruční udělátko písničku, folkově tichý kvartet s pohlednou zpěvačkou až poté spustí a živel Maryško zve prvního hosta. Přichází Marek Taclík, který začínal v Činoheráku jako kulisák a náborář. Až kam se dnes dostal ví nejen jeho fanynky.

Slečny bez problémů

„Ne, po návštěvě v show Jana Krause už se slečnami problémy nemám," prozrazuje Marek Taclík s úsměvem. Právě s ním je Jiřího rozhovor „nejdrsnější", nejotevřenější. Vygoogloval si na Marka něj to „nejzajímavější, co bulvár dal".

Herec je najednou zděšen, nevěří vlastním uším. „Tohle jsem ti zapomněl říct, když jsme se dohodli, o čem se nebudeme bavit," říká skoro nešťastně. A já si nejsem jistý, kde končí improvizace i legrace, a už jde o tvrdou realitu talk show.

Jiří vyzvídá, které drogy Marek kdy vyzkoušel. Znají se, je jeho kolegou z „depešáckého" představení Strange Love v Činoherním studiu. Řeč je o gymnáziu v Duchově, kde Marek vystudoval. „V Ústí mě nevzali," skoro si stěžuje rodák z Chlumce u Ústí.

Nárožný? Trenýrky

Marek se ohlíží za krátkou kariérou manažera ústecké indie rockové skupiny Houpací koně. „Nemám hudební sluch, nikdy jsem nezpíval ani na nic nehrál, ale tohle prostředí mě bavilo a vyhovovalo," vysvětluje. „A jestli Jirko myslíš, že to bylo bahýnko – tak pro mě příjemný," tvrdí.

Taclík byl v 90. letech i moderátorem slavné ústecké rozhlasové stanice RadioClub. „Mohli jsme si tam pouštět, co jsme chtěli," vzpomíná.

Jiří Maryško „drze" a potutelně – tedy asi jako správný moderátor talk show – vyzvídá i na jeho slavné kolegy. „V Činoherním klubu v Praze, kam jsem se skoro vnutil, mají herci společnou šatnu a herečky zase svoji," říká Marek. A na přímý dotaz jde do detailů: „Petr Nárožný nosí trenýrky. Slipy má Dulava," vyzrazuje Marek Taclík. Už brzo ho prý uvidíme ve 2. sérii seriálu Sanitka na ČT. „Hraju tam bezdomovce, který umrzne. Malá role, ale připravoval jsme se na ni. Jel jsem se se záchranáři podívat, jak zasahují u podobného případu," prozrazuje.

Hygiena a velehory

Zuzana Hoffmanová, slavná ústecká horolezkyně-pokořitelka osmitisícovek, se jen tak Jiřím Maryškem nachytat nenechá. Ale i ji má spíkr „slušně zmáknutou".

„Jako maminka mrněte jsem tahala do skal i osmdesát hadrových plen," vzpomíná. „Když jsem se po čtyřech měsících vracela domů z hor k malému děcku, říkala jsem si: Proč už by mě nemělo znát?! Nakonec dítě brečelo v rohu pokoje, já ve druhém a čekali jsme, až přijde manžel domů."

Připomíná i Tibet a pašeráky, bez nichž by s kamarádkou v horách nepřežily. „Šly jsme s nimi pět dnů. Nakonec ale už byli tak dotěrní, že bylo těžké udělat v horách hygienu, a ubránit si svoje věci" říká. „Když jsme s kolegyní schované za skálu k očistě používali hygienické ubrousky, a ty pak ležely na zemi, jeden pašerák přišel, ubrousek zvedl a začal se s ním otírat – jako že je také čistotný," směje se horolezkyně.

Vtom vyruší moderátora hluk. „Březňák?" soudí, že někomu spadla plechovka s pivem, které před tím Dan Ditrich publiku rozdával ku svlažení hrdel ve vedru v divadle. „Ne, mobil," vysvětluje slečna, které telefon na zem upadl.

„Občanka" jen pro ženy

Finále show patří Josefu Formánkovi. Popisuje život u přírodního kmene Mentawajců, dosud jen málo dotčeného civilizací. „Prsatý muž" odhrnuje košili na prsou a předvádí kousek tetování – svůj „občanský průkaz" od domorodců. „Celý ukazuju jen ženám," vymlouvá před publikem, v němž ve vyprodaném sále sedí i muži a dokonce děti. Zvlášť ty vedro ničí, uspává. Nepomáhá ani, když Jiří Maryško otevírá dveře po straně pódia.

Ač Josef Formánek procestoval na třicet zemí světa, v sále provoněném tajícím voskem šokuje přiznáním: „Dodnes neumím pořádně anglicky". Ale překvapuje i podruhé, když dodává: „Zato umím mentawajsky. Otec říká, jak jsem nepraktický, když se nenaučím řeč, kterou mluví velká část planety a umím tu, kterou se dorozumívají na nějakých malých ostrovech dva tisíce domorodců," říká.

Letadlo z ramínka

Vousatý autor mluví o vzniku svých čtyř knih, od extrémně úspěšného Prsatého muže a zloděje příběhů (2003) přes Létajícího jaguára (2004), napsaného velmi rychle a veřejně ve výloze Paláce Luxor na Václavském náměstí v Praze. S knihou Mluviti pravdu (2008), jeho třetí, mám dává na chvíli zážitek dnes už nevídaný. Divadlo v divadle. Když navléká německou helmu z druhé světové a čte z knihy Mluviti pravdu (2008) o maršálovi Malinovském, Jiří tu loutku vede a ukazuje třeba také, jak ruský geroj zvrací. Poté si bere do ruky ramínko-stíhačku a jako skvělý improvizátor zahajuje nálet na loutku-motocyklistu.

„Přidej!" popohání ho Josef. Jiří zesiluje zvuk motoru a krouží nad vojákem na mašině. I ta je ze dřeva. Stroj i vojáka, oba z dílny ústeckého loutkaře Míry Nebeského, kropí Jiří ho z kulometu. Zásah! Motorka padá, dřeváček umírá. A Josef Formánek, zakladatel magazínu Koktejl je tak jedním z mála lidí mimo Činoherní studio, kteří kdy divadelního „živla" Jiřího Maryška úspěšně zrežírovali.

Příště se Zachem?!

Po představení spisovatel usedá ve foyer divadla a podepisuje své knihy včetně hrůzostrašné loňské novinky Umřel jsem v sobotu. Baví se s diváky. Jsou zvědaví a nadšení jako po každém jeho autorském čtení.

„Co bude dál? Vrátí se ještě někdy ta zajímavá talk show do Činoheráku?" vrtá i mě hlavou. Dobrého se člověk nepřejí, ale příslib už máme! Když se totiž „ublíženě" ptal muzikant Roman Zach kolegy Maryška „Proč jste si vlastně do show nepozvali mě?", Jiří slíbil: „Příště budeš hostem ty." Teď to ještě dodržet!