„Dům kultury Teplice, kde je koncertní sál mé oblíbené Severočeské filharmonie, už řadu let na turné nevynechám," říká s úsměvem Pavel Šporcl, vlastník speciálních modrých houslí. „Už se těším na teplické publikum."

Na sever veze nové album „Gipsy Fire", živou nahrávku s maďarskoslovenskými hudebníky a hostem Vojtěchem Szabó. Desku plnou šťavnaté, posluchačsky vděčné cikánské muziky různých autorů od houslových virtuósů přes světové klasiky po autory muzikálu, tvůrce hudby filmové a jazzu. Pro někoho může z alba čnít třeba skladba „Russian Fantasy II" plná ruské melancholie…

Moje nové album

Albem „Gipsy Fire" pokračuje vaše spolupráce s romskými hudebníky. Ale není to pověstný „vstup do stejné řeky", že?
Určitě ne, a to z mnoha důvodů. Ten základní je, že je toto album točené s novou kapelou, s mou vlastní cikánskou cimbálovkou, kterou jsme nazval Gipsy Way Ensamble. Také se na albu angažuju jako primáš, hodně skladeb na něm jsem aranžoval. A vymýšlel jsem, co bychom mohli hrát. Vše jsme diskutovali s kapelou, ale poslední slovo bylo moje, jsem opravdový primáš. Ty skladby jsou různorodé, jedna z nich, která dala albu název, je moje. Takže album je celé moje, navíc na něm mám i hosta, úžasného akordeonistu Vojtěcha Szabó. Je to pokračování našeho staršího projektu Gipsy Way, ale ne vstup do stejné řeky.

Jaké to je být primášem?
První album se točilo v roce 2008, je to šest let. Už v projektu Gipsy Way jsem byl jakýmsi primášem, ale točil jsem už s hotovou cikánskou kapelou. Když jsme se rozešli, s muzikanty, kteří mi zbyli, jsem našel nové, založil kapelu. Měl jsem vždy sen být primášem cikánské kapely. Vždy jsme se k sobě chovali hezky, jako muzikanti se respektujeme, chováme se profesionálně. Ten pocit je hezký, jsem pyšný, že mám vlastní cikánskou cimbálovku. To jen tak někdo nemá…

Natáčeli jste živě ve studiu. Bylo to jasné od začátku, či dilema: Dát přednost koncertní živelnosti nebo studiové preciznosti?
Jasné to od začátku nebylo, byť já chtěl, aby se točilo živě jako album Gipsy Way. Cikánská hudba má být živelná a na Gipsy Fire to tak je nejen díky pokřiku publika „Bravo". Má prostě něco do sebe, ta naše živá nahrávka. I když skladby, které jsme hráli, jsou technicky náročné pro mě i pro kapelu. Opravdu to nejsou standardy, na které jsou kluci zvyklí. Museli jsme pilně cvičit, upřímně říkám, že se album dávalo dohromady ze dvou živých koncertů. To byla velká pomoc, ale je to stále živá nahrávka; moc šancí na opravy nebylo. Museli jsme to tedy hrát, jak to nejlépe šlo. Myslím, že se to povedlo. Atmosféra z alba je slyšet.

Paměť je důležitá

„Je geniální, umí hrát se zavřenýma očima i náročné skladby. Já pro housle potřebuji zrakovou paměť," popsal váš přístup k hudbě můj známý. Co pro vás tato paměť znamená?
Paměť je důležitá. Nedovedu si představit, že bych takový typ programu hrál z not, i ostatní programy se snažím hrát co nejvíc zpaměti. Ono to s mým přístupem souvisí. Když se to snažím pojímat trošku moderně, se šátkem na hlavě ale s notami před sebou by to nebylo ono. Takže si paměť musím hodně ošetřovat, hlavu šetřit, což není jednoduché. Přeci jen mám houslových koncertů na repertoáru dost. Ty skladby mozek trošku zahltí, takže vnímám, že se mi některé věci učí trošku hůř než dřív. To je myslím normální vývoj člověka.

Jste patronem Dětských SOS vesniček, v Praze na Strakonické podporujete azylový dům Sluníčko.
O mně je známo, že rád pomáhám, ročně odehraju mnoho benefičních koncertů. Mám takové heslo: „Když člověk může, pomáhat by měl." Vždyť nikdo neví, kdy bude pomoc potřebovat. A není nic lehčího než sebrat housle a jet někam hrát, když to lidem udělá radost. Nebo když to třeba i vydělá nějaké peníze. Takže jsem čerstvě patronem Dětských SOS vesniček, jsem za to vděčný. Spolupráce je to zatím krátká, ale doufám, že se do Vánoc do jedné z vesniček podívám, i do domu Sluníčko na Strakonickou zajedu. Chci. Já krásné dětství měl, některé děti takové nemají. Chci jet i do vesničky mezi pěstounské rodiny, zahrát jim tam na housle. A děti z Centra pěstounské péče byly na koncertě mého turné v Hradci Králové.

Jste houslovým virtuósem i díky lásce a pochopení svých rodičů?
Nevím, jestli hraju na housle díky tomu, že mě měli rodiče rádi. Rodiče byli úžasní v tom, jak se nám s bratrem věnovali, vytvořili nám doma láskyplné prostředí. Na své dětství vzpomínám s velkou láskou a s radostí. Takto ho prožít bych přál všem. Přesto to ale nebude úplně ten důvod, proč hraju na housle. Bratr hraje na violoncello, je o čtyři roky starší. A maminka se nám v tomto ohledu stoprocentně věnovala. A tatínek byl mnoho desítek let hercem v Jihočeském divadle, takže jsme doma měli hodně kultury. To vše se ve mně snoubí minimálně v tom, že z toho, jak hraju na housle a jaký jsem člověk, vychází mé houslové hraní. Stejně tak jsem mohl být třeba fotbalista. S mou hrou na housle to asi nesouvisí…

Určitá troufalost

Na nové desce Gipsy Fire máte devět autorů hudby včetně sebe. Je velká radost, či spíš starost postavit se tak po bok Jerryho Bocka, Astora Piazzolly či Johannese Brahmse?
Je to samozřejmě určitá troufalost. Ale po šesti letech, co jezdím s tímto repertoárem, jsem měl pocit, že tak jako houslisté z minulosti, kteří si také sami skládali, že bych něco takového chtěl. A že určitá inspirace, kterou jsem získal za těch šest let, má smysl. Vměstnal jsem to do skladby Gipsy Fire, kterou teď spolu rádi hrajeme.

Chtělo to tedy i zdravé sebevědomí a odvahu?
Hraní na housle, tak jako další jiné činnosti, vyžaduje sebevědomí. Pokud je člověk normální a chce dosáhnout toho opravdu nejlepšího, musí k sobě být neskutečně kritický. A neznám kolegu, který by miloval to, co dělá. Že by poslouchal své nahrávky a říkal, jak to krásně nahrál. Většinou své nahrávky nenávidí. Ani já ze sebe nedělám Brahmse (smích), ale pro mě to smysl má. Ve skladbě Gipsy Fire jsem se zase posunul, v programu i na CD své místo má. Jsem s ní spokojený.

Svou kapelu jste nazval Gipsy Way Ensamble. Jak vnímáte současné Romy, jaká je jejich dnešní cesta? Těžší než naše?
Já bych to nepaušalizoval. Ale mají to těžší v tom, že naprostá většina populace tuto komunitu paušalizuje, nemyslí si o ní nic moc dobrého. Mně se na projektu Gipsy Fire líbí, že druhoplánově ukazuju desítkám tisíc lidí, že Romové mohou být normálními lidmi, kteří se živí běžnými zaměstnáními jako já. Kluci z mé kapely jsou profesionálové, jezdí na zkoušky i na koncerty, mohu se na ně ve všem spolehnout. Koncerty odehrávají s velkou láskou a radostí a mě těší, že mohu této komunitě i našimi koncerty a cédéčky druhoplánově pomáhat.

Aby se lidi měli rádi

Je to i tak, že tím říkáte, že se máme od Romů co učit? Že je cikánská muzika nevyčerpatelný zdroj emocí, radosti, spontánnosti, upřímnosti, energie.
Určitě. Ale je i spousta jiných stylů hudby, ze kterých ve své hudbě čerpáme, které se nám líbí. Takže je dobře, že tento projekt dělám, že je tak úspěšný, že tolik lidí chodí na koncerty a stále si kupují desky. Neustále je vidět, že tato muzika existuje a že ji nemusí hrát jen cikáni. Také že souznění řekněme „bělocha" s Romem může krásně fungovat. Že nejde o rasu jako takovou, ale o to, aby se lidé měli rádi. Na našem aktuálním projektu je to dobře vidět.