Mého devítiletého syna – jako diváka samozřejmě – ten den čekala první velká bitva. Viděl už sice rekonstrukci slavné Bitvy u Chlumce – ale srovnávejte napoleonské bitvy s válečným běsněním 1. světové!

Šavle a pušky proti puškám, kulometům, minometům. Boj muže proti muži versus vleklá zákopová válka, nejstrašnější v dějinách.

Nejsem militantní, ale rekonstrukci velkých bojů c. & k. vojsk s Rusy o haličskou pevnost Přemyšl (1914 – 1915 ) jsem si užil. Ohlušující výstřely, taktika, před hodinovou bitvou prohlídka polního ležení a lazaretu, ba i sbírání vystřelených patron po boji stovek nadšenců z různých zemí ve zdech Pevnosti Terezín. To patřilo ke koloritu oné zábavy.

„Kdo si hraje, nezlobí,“ smál se pak jeden z bojujících.
Po bitvě jsem se dostal ke skupince polských vojenských nadšenců. Do dodávky nakládali stojan, snad rozebraný těžký kulomet, když se k nim přitočil muž ve staré vojenské uniformě a spustil: „Umřel vám prezident…“

Našpicoval jsem uši, čekal slova lítosti, ale zaslechl jen: „Tak jste se ho zbavili, co? I těch druhejch – to bysme taky potřebovali. Ti nahoře jsou tu jenom k zlosti!“

Tolik cynismu bych od střízlivého Čecha v ten den nečekal. Zvlášť, složili–li dopoledne nadšenci do vojenské historie v Terezíně hold ruským vojákům, obětem války.

Ukázal tak český „voják“ hospodské svaly, nebo z něj mluvila deziluze z české politické scény? Váhal jsem.

A jak by to bylo, spadnout letadlo s prezidentem Česka? Objevil by se na jeho tváři stejný nesmělý výraz, pokrčil by rameny, jako ti polští „vojáci“ – kdyby oni TOTO řekli jemu?

Nebo by to rovnou vyřešil ranou pěstí mezi oči?