Poslední dva Listopady mají hodně společného: stejně jako před pětadvaceti lety i nyní se zvedla u nás neobvyklá (a v Ústí neobvyklá obzvlášť) vlna občanské angažovanosti, stejně jako před pětadvaceti lety i tentokrát se začali hlasitě ozývat jednotlivci (i když, pravda, jich moc nebylo) bez ohledu na možný postih, stejně jako před pětadvaceti lety i nyní vydávali občané města samizdat, aby ostatním otevřeli oči.

Před pětadvaceti lety, když jsme organizovali demonstrace, jsem se domníval, že za dvě generace bude všechno jinak. Jak bláhové! Komunistický režim zůstal vězet hluboko v nás a je jedno, jakou mu dáváme nálepku. Stejně jako před pětadvaceti lety i dnes hraje při rozhodování spousty lidí strach a vypočítavost obavy z postihů, obavy z toho, aby nepřišli o práci (zejména u úředníků, učitelů apod.), a tak stejně jako před pětadvaceti lety namísto občanského postoje remcají u piva, nadávají, „to oni!" Stejně jako před pětadvaceti lety i dnes rodiče dávají potomkům „moudré" rady: „Hlavně se do ničeho nepleť, ať nemáš problémy."

Nyní po obecních volbách máme druhou, obrovskou šanci změnit věci k lepšímu. To ne nově zvolení radní a zastupitelé, ale občané vyhráli volby. To by si ti, kteří mají naše město nyní řídit, měli plně uvědomovat a podle toho taky jednat. Na nás občanech pak je, abychom neudělali stejnou chybu jako před pětadvaceti lety, kdy jsme se nechali uspokojit tím, že máme demokracii a svojí nevšímavostí jsme nechali ty, kteří to mysleli poctivě, postupně nahrazovat vyžírkami s jediným cílem, a to vyvést co nejvíce peněz do vlastních kapes. Nenechme historii, aby se opakovala, koukejme politikům pod prsty a uvidíme-li nějakou levotu, ozvěme se. To, v jakém budeme žít městě, totiž záleží jenom a pouze na nás, na míře naší pohodlnosti.

„Jednou budem dál," zpívali jsme v devětaosmdesátém roce na Národní třídě, ovšem zatím se zdá, že přešlapujeme na místě. Kdy budeme dál? Tehdy, až jednání těch jedinců, kteří se nebojí jít s kůží na trh, kteří se nebojí otevřeně říkat pravdu bez ohledu na následky, přestane být označováno jako hrdinství, ale stane se naprosto normálním jevem. Pak budeme dál.

Miroslav Rosendorf, občan Ústí n.L.