LUBOŠ MARTÍNEK: Kovařina Luboše Martínka je vidět v lese i ve skalách

Motto: „Nejvíc mě baví kovat plastiky, je to takové volné tvoření.“

Deset fachmanů Velkopopovický Kozel společně s Deníkem již našel a odměnil za jejich poctivou práci a řemeslný kumšt. Pomozte nám i vy najít poctivé řemeslníky z vašeho regionu a odměna vás nemine. Dnes vám přinášíme příběh fachmana Luboše Martínka, který již byl Kozlem oceněn.

Zastavuji před domem, jehož fasádu zdobí zavěšená podkova. Beru za kliku krásných kovaných dveří a vcházím na dvorek, z něhož je patrné, komu vlastně patří. Všude samé květy a mezi nimi stojí sem tam nějaká vykovaná plastika. Tu je obrovský tulipán, vedle zase zajímavý kámen na tepaném podstavci. A těch je tam rovnou několik. Jsem totiž v království mšenského uměleckého kováře Luboše Martínka.

Tip na Luboše Martínka zaslala Marie Říhová. Ta se často při procházkách Františkovou alejí setkává s křížkem, který stojí na jejím začátku. Ten je právě z dílny pana Martínka. S prací pana Martínka se mohou setkat i horolezci, kteří se při svých výstupech jistí v jeho kovaných kroužcích, kterých jsou po skalách v celých Čechách tisíce. Před lety se podílel také na kompletní rekonstrukci barokní radnice v Loktu nad Ohří. „Všechno, co se týkalo železa, se kovalo ve Mšeně. Byla to obrovská zakázka, ale kasírovalo to tehdy ještě družstvo kovářů, pod nimiž jsem pracoval,“ vypráví kovář.

Řemeslo má pan Martínek po svém dědečkovi, který byl také oblíbeným mšenským kovářem. Pracuje v jeho původní dílně a dokonce s většinou původního nářadí. „Moc se s tím nehýbalo. Mám tady i dvě rarity – vrtačku a soustruh. Děda je získal po válce z německé pojízdné dílny jako takové odškodnění za to, že mu dva roky, kdy byl v odboji, stála živnost,“ vysvětluje Luboš Martínek a říká, že staré válečné stroje bez jakékoli repase stále perfektně fungují.

V současné době se v dílně v Boleslavské ulici rodí kovaná mříž, která bude sloužit u obnovené studánky v mšenském Hlovci.

Nejlepší odměnou po práci je pro pana Martínka lezení na skalních masivech. „Po práci jsem chodil vždycky lézt. Za těch čtyřicet let jsem udělal nějakých dva a půl tisíce prvovýstupů - nových cest na skalách. Tam si člověk vyčistí hlavu,“ říká kovář.

Pana Martínka jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?
„Tak to netuším, mnoho kovářů už neznám, abych věděl, co dělám lépe. Ti, které jsem znal, už jsou většinou v důchodu. Každopádně se snažím práci dělat poctivě.“

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?
„Rád si dám v klidu vychlazené pivo.“