Motto – „Svou práci budu s láskou vykonávat, dokud unesu kladivo.“

V jeho rukách vznikají branky, ploty nebo třeba lucerny. Jako jediný v Evropě se ale věnuje i výrobě kovaných hodin a domovních zvonků. Důvodem, proč jsme se za ním vydali, je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana ústeckého regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Tip na uměleckého kováře zaslala zakladatelka občanského sdružení Chvojensko Jiřina Bischoffiová. Sdružení, které se stará o záchranu drobných památek obcí, jako jsou křížky a boží muka, s Jiřím Bartákem dlouhodobě spolupracuje. Právě teď tvoří například kovaný kříž pro arnultovický pomník.

Největší odměnou po práci jsou pro něj chvíle, které může strávit se svou vnučkou. Brzy se prý dočká i vnoučka a byl by moc rád, kdyby právě on po něm převzal řemeslo. Dříve s kovářem v dílně pracoval jeho syn, ten se později však rozhodl pro studium na vysoké škole.

Jiřího Bartáka jsme se zeptali na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?
„Dávám si záležet na každém kousku a snažím se vždy odvést kvalitní práci. Vše dělám ručně, buchar jsem si pořídil až loni. Kovařina je pro mě zkrátka životním koníčkem. Poprvé jsem k němu přičichl jako malý, když mi kovář v rodné vísce spravoval rám kola. Práce se železem mě nadchla a potěšení, které z ní mám, mě nepřešlo ani po těch letech. Budu ji s láskou vykonávat, dokud unesu kladivo.“

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?
„Po práci se těším na půllitřík vychlazeného piva. Rád také rybařím. Ale nejradši jsem se svou rodinou. Vnučku zbožňuji a na vnoučka, který snad jednou převezme dílnu po mně, se moc těším.“