Úryvek je z knihy Ludvíka Kuby o Lužických Srbech, v níž poutavě vypráví o životě našich sousedů:

„Událo se mi, že jsem uviděl projev ze života Lužických Srbů, který povětšině již zanikl. Je to zpívání kěrluší. Slovo kěrluš připomíná zajisté každému čtenáři staročeské krleš a vskutku jest s ním společného původu, povstavši z řeckého Kyrie eleison. Značí kostelní píseň a má co do významu i znění v slovníku lužickém ještě jedno podobné slovo ‚podkěrluš’. Tak nazývají prostonárodní veršované legendy. Kdežto kěrluš jest píseň umělá, patří ‚podkěrluš’, pokud se týče zpracování látky formy slovesné a nápěvu, mezi plody umění prostonárodního. Podkěrluše mají sice náboženský předmět, ale světský vznik a takovou též úpravu. A tato okolnosť staví je podle lidového názoru pod kěrluše odtud jejich název. Obsahují děje ze svatých písem, zpracované ve formě národních písní. Je-li táž látka zpracována jen v prose, je-li to tedy legenda neveršovaná, toliko vypravovaná, pak se nazývá ‚bamžička’ Původ slova toho spočívá ve slově ‚bamž’, tj. papež.

Hluboce zbožná mysl lidu lužického

Zvyk zpívati kěrluše pojí se k některým náboženským dobám, svátkům a obřadům (svatbám), přiléhá tedy těsně k náboženství a v něm vzal i svůj vznik. To jest okolnosť svědčící o hluboce zbožné mysli lidu lužického, v němž náboženství došlo takového ohlasu, že se na jeho základě utvořily zvláštní národní obyčeje, jež se na počátku tohoto století (20.) všady, nyní pak aspoň na některých místech, ještě zachovaly. Ve statistice dr. Jana Muky (český historik) se dočítáme, že se zpívání kěrluší pěstuje dosud také kolem Kulowa, tedy ve farnosti katolické, což značí, že vzniklo ještě před reformací, kdy nebylo různých vyznání.

Zanošeřka přástevní společnosti

O zpívání kěrluší nalézti lze něco zpráv ve stati historika z 19. století Smoleře ‚Lebensart und Gebräuche der Wenden’ (Život a zvyky Slovanů). V popisu přástek čteme mimo jiné toto:

‚Když jsou všecky nejnovější události dostatečně přetřepány, baví se společnost pěním písní národních, jež v čase postním jsou nahrazeny duchovními písněmi čili kěrlušemi. K tomu účelu má každá přástevní společnosť svoji ředitelku (zanošeřku, kantorku), která písně počíná a zpěv vůbec řídí. Proto jest jí třeba, aby dokonale znala text i melodii. Úřad její jest velmi čestný, vždyť jsou dívky srbské cele oddány zpěvu. A proto také čas je věnován z největší části zpěvu.’

Jiné místo dotýká se kěrluší obšírněji: ‚Po celý čas postní a velikonoční zpívají dívky kěrluše každého pátečního a nedělního večera. Totéž děje se v tak zvané svatvečery. Dívky, je-li ves veliká, jednotí se v několik chórů, a sice v tolik, kolik je v obci přástevních společností. V některých osadách spolčují se i mladíci k témuž účelu.’

(Písně večer před svatbou na Moravě se nazývají ‚svícové’, jde o podobný zvyk jako v Lužici pozn. autora.)

Kavalírské odevzdání peněz

Zvláště významnými dny, kdy lužická děvčata nejčastěji zpívají kěrluše, jsou dny postní a vyvrcholením je Veliká noc. Sotvaže udeří dvanáctá hodina, počíná chór obcházeti vesnici. Před každým domem se zapěje píseň pro hospodáře, hospodyni i pro každé odrostlé dítě. To trvá obyčejně až do bílého rána, když zvony vyzývají do chrámu Páně.

Komu se pěje, musí chóru dáti malý peněžitý dárek, což se později mezi všechen sbor stejným dílem rozdá. Pouze zanošeřka dostane větší podíl.

Kde se utvořil též chlapecký chór společně s děvčaty, dostávají peníze pouze chlapci, ale ti jsou povinni odevzdati děvčatům jistou část, jakou domácí zvyk určuje. Aby však dokázali svoje kavalírství, odevzdají děvčatům všecek příjem.

Na nešpory o Božím hodě velikonočním sejdou se do kostela zpěvačky celé farnosti, co nejpečlivěji jsouce ustrojeny a vyzdobeny, načež po bohoslužbách se sestoupí před kostelem a počnou opět zpívati kěrluše.

Prošedše hřbitovem táhnou za neustálého zpěvu do vsi, kterou vesměs projdou. Pouze děvčata přifařených obcí se tiše ubírají domů, ale sotvaže vstoupí na mez, od níž se počíná jejich domácí půda, počnou pěti též.“

Zajímavost

Velikonoční svátky křesťanů jsou příležitostí k seznámení s bohatou kulturou lužických Srbů v její hudební podobě. Dramatická představa zvěstování zmrtvýchvstání ve formě uniformovaných jezdců by nebyla dokonalým ztvárněním myšlenky bez modliteb a zpěvu.

Hlubší duchovní podobu jezdeckým procesí dává jednak jejich estetický projev v podobě vyšňořených koní, nastrojených jezdců a praporců, významným však bezpochyby je jejich hudební projev obyčejně opomíjený.

Kěrluše jsou oním typickým projevem, který k velikonočním svátkům patří.

Zpracoval Milan Turek