Winton Train, neboli Wintonův vlak, vypravily České dráhy 1. září u příležitosti výročí záchranné mise Sira Nicholase Wintona, který před začátkem války pomáhal dětem hledat v Anglii nový domov.

Jízda Wintonovým vlakem byla pro Katrin zajímavou zkušeností.

„Sama bych tenkrát do vlaku asi nenastoupila. Nedovedu si představit, že bych zde nechala rodinu a odjela jinam,“ vcítila se do pocitů svých přechůdkyň.

„Takto to ale bylo něco jiného. Bylo zajímavé mluvit s Wintonovými dětmi, poslechnout si jejich příběhy. Povídali o internátní škole pro děti letců. Nabyla jsem po cestě hodně dojmů, byl to jiný svět.“

22 Wintonových dětí

Do dobových vagonů tažených parní lokomotivou nasedla studentka Gymnázia dr. Václava Šmejkala díky umístění v literární soutěži Inspirace dobrem.

V té se Katrin Přikrylová umístila na druhém místě, což ji vyneslo nejen peněžní a věcnou výhru, ale především možnost zúčastnit se cesty do Londýna.

Tu absolvovala společně s dvaadvaceti Wintonovými dětmi a významnými evropskými osobnostmi. Z cesty Katrin nejvíce zaujalo muzeum gestapa v Kolíně, pochvaluje si však i setkání s Nicholasem Wintonem. „Byl to opravdu zážitek, ačkoli jsme si sotva podali ruku,“ uvedla.

O soutěži na téma Inspirace dobrem se osmnáctiletá Katrin dozvěděla ve škole. Ačkoli ji literatura láká již odmalička a její příspěvky zdobí nejeden literární server, v umístění na hodnocených pozicích ani nedoufala.

Jen v letošním roce se Přikrylové podařilo obsadit čtvrté místo v celorepublikovém kole Olympiády v českém jazyce nebo druhé místo na mistrovství v amatérském tvůrčím psaní.

Adopce na dálku

„Úplně první povídku jsem napsala v první třídě před Vánocemi. Byl to příběh o rodině, která neměla vánoční stromek ani kapra, hezké Vánoce si nakonec ale přece jen udělali,“ líčí Katrin své začátky. Psaní ji začalo bavit, a tak již v patnácti letech vydala vlastním nákladem svou první knihu – Malý Tropikan.

Do soutěže se původně Katrin Přikrylová chtěla zapojit jednoduchým příběhem. Inspiraci hledala v každodenním životě. Nakonec jí ale trochu pomohla teta, která adoptovala sirotka – holčičku z Afriky. Rozhodla se tedy napsat příběh o adopci africké dívky Hadja Barry.

Peníze, které soutěž nadějné studentce přinesly, by ráda investovala do studia. Na gymnáziu letos Katrin čeká maturita. Mezi její nejoblíbenější předměty patří matematika, takže by ráda zkusila matfyz nebo Fakultu aplikovaných věd v Plzni.

Kromě psaní a studia se Katrin aktivně už spoustu let věnuje volejbalu. Poslední léta obětovala novému fenoménu v městských sportech - skákacím botám (sevenmilesboots, powerbocking), na kterých s týmem Megaboty.cz vystupuje.

ZPRACOVAL Martin Klimeš

Vítězný příspěvek Katrin Přikrylové

Hadja Barry

Bylo vedro. Vzduch byl suchý a plný prachu. Slunce stálo vysoko na obloze a pálilo.
V těchto zeměpisných šířkách nic neobvyklého Malý, široký nosík se nakrčil a popotáhl
okolní vzduch a jazyk olízl velké popraskané rty. Obrovité hnědé oči zabloudily k vědru na
zemi.

Ano, byla v něm voda… Hladina se ještě vlnila, ale nečistoty už sesedaly ke dnu. Co
kdyby se zase napila? Nepozná to máma? Nebude nadávat, že všechno vypila a ostatní tak
budou mít zase celý den vyprahlé hrdlo? Alespoň ještě jeden doušek…

To slunce je tak vyčerpávající! A takového času, který musela strávit na cestě, než došla do sousední vesnice,
kde mají studnu. Hodiny. Včera musela jít taky. A zítra půjde zase. A pozítří a popozítří…

Naklonila se nad vědro a svlažila si rty. Několik drobných copánků jí přitom sklouzlo po
rameni a s cáknutím dopadlo na hladinu. Zamračila se a vyždímala z nich vodu zpátky do
vědra. Opřela se o dřevěnou stěnu, u níž našla trochu stínu. Z druhé strany se ozývaly hlasy.
Natáhla se a nahlédla oknem dovnitř.

Škola. Byly tam i někteří její kamarádi. Většina dětí seděla na zemi, protože lavic tam bylo
málo. A ta paní vepředu – učitelka – něco říkala. Nerozuměla jí. Asi to byla ta francouzština.
Ostatní prohlašovali, že když budou umět francouzsky, mají šanci se dostat do města a mít
pořádnou práci. Říkali, že už pak nebudou muset pracovat na poli. Že pak budou mít třeba i
dvě jídla denně. Dvě jídla…a ona byla šťastná, když měla večer dát co do pusy!

Taky by ráda chodila do školy. Všichni mají takové pěkné oblečení, uniformy tomu
říkají… a někteří dokonce i boty! A ty knížky a barevné tužky…. Taky by chtěla umět psát…
Ale máma nemá peníze, aby jí všechny ty věci zaplatila. A kdyby měla, určitě by do školy
poslala její brášky. A navíc, kdo by chodil pro vodu, kdyby byla ve škole?

„Když jsi říkal Afrika, představovala jsem si zebry, slony a žirafy, jak se pasou mezi
baobaby,“ vyčítala mladá žena v džípu svému spolucestujícímu. „Nebo pyramidy a plavbu po
Nilu. Něco romantického. Rozhodně jsem si nemyslela, že se o líbánkách budu brodit
bažinami, odhánět komáry a nechat se okukovat domorodci jako nějaká atrakce.“
Muž se zasmál.
„Ale nepovídej, Ilonko, ještě o tom budeš doma nadšeně vyprávět…Už abychom konečně
dojeli někam mezi lidi. Osídlení tu teda je na bodu mrazu…“
„A ty se divíš? Kolem není ani kapka vody…“

Na stěnu najednou dopadl stín. Dívka se rychle otočila. Určitě to je máma a vynadá jí, proč
zase lelkuje a nesklízí už rýži.
Ne… nebyla to máma. Byla to cizí žena. Bílá žena. Kůži měla tak světlounkou… A vlasy
jako zralé obilí a oči jako nebe. To bylo tak zvláštní. Ještě nikdy takového člověka neviděla.
A měla taky boty. Ale ne jen tak nějaké ledabyle svázané z kusu látky. Byly to pravé, pevné
boty – dokonce i s podrážkou.

Něco jí říkala. Ale nebylo to francouzsky, to zní jinak – chrčivě. Ukázala pak na sebe a
řekla: „Ilona. I-lo-na No-vot-ná.“
Ilona? Že by to bylo její jméno? Dívka tedy ukázala stejným způsobem na sebe: „Hadja
Barry.“

„Hadja,“ zopakovala po ní žena a usmála se. Pak k ní natáhla ruku. Hadja se lekla, popadla
vědro a utíkala rychle domů. Bůhví, co ta žena po ní chtěla. Ještě by jí vylila vědro a doma by
bylo pozdvižení.

„Viděla jsem v té vesnici malou dívku,“ říkala zadumaně Ilona, když už zase seděli
v pohodlí svého džípu a ujížděli savanou k pobřeží. „Osm, devět let jí mohlo být. Táhla
s sebou kbelík… Byl na ni moc těžký. Měls vidět, jak se jí ty její hubené ručičky klepaly,
když jej zdvihala nad hlavu. Celá byla hubená. Chtěla jsem pro ni něco udělat, dát jí aspoň
svoji svačinu, co jsem měla v batohu. Byla ale pryč dřív, než bys řekl švec.“

V Praze už několikátý den po jejich příletu pršelo. Ilonin manžel seděl nad složenkami a
výpisy z účtů a nevěřícně kroutil hlavou. Pořád a pořád cosi na kalkulačce přepočítával.
„Martine! Martine, na tohle se musíš jít podívat,“ ozvala se znenadání z ložnice Ilona. Hlas
se jí třásl vzrušením. Martin se tedy zvedl.

„Copak se děje, Ilonko?“
„Podívej se,“ ukazovala žena nadšeně na obrazovku počítače. „Podívej se. To je ona. To je
Hadja!“
Martin zamžoural do monitoru. Internetové stránky nějaké organizace. Velký slogan
Pomozte dětem v Africe. Adopce na dálku? Půlku obrazovky zabírala fotka černošské
holčičky. S copánky na hlavě a s vyceněnými, zkaženými zuby. Hadja Barry se podle titulku
jmenovala. Hadja Barry z Guineje. Otec zemřel, matka pracuje na poli. Pět sourozenců. Do
školy nechodí, protože je její rodina příliš chudá…

„To je ta dívka z té vesnice – Hadja. Martine, musíme ji adoptovat.“
Martin na chvíli zavřel oči. Hned mu v myšlenkách vypluly na povrch ty nezaplacené účty
a záporná čísla na kalkulačce.
„Nemáme teď moc peněz, Ilonko…“

„Martine! Jsme naprostí boháči v porovnání s ní! Holt si jednou za měsíc odpustíme večeři
v pizzerii…“
Povzdechl si. Co jiného mu taky zbývalo?
Hadja stála u dveří do školy. Pohupovala se sem a tam. Na nohou měla plátěné botky. I tu
podrážku měly. Zaklepala s nimi o rám dveří a usmála se. Podívala se pak zálibně na bílý
límeček své školní uniformy – musí dávat pozor, aby si ho neumazala – a zatočila se, až jí
sukýnka vytvořila velké vlnící se kolo. Její vlastní školní uniforma! Oči jí zářily a ústa se
smála. A to díky jedné paní z Evropy…

Stála ve dveřích a najednou zjistila, že má strach jít dál. Kdoví co nového jí škola přinese?
A kam ji pak osud zavane?
Zasmála se tomu nakonec. Už aby se naučila psát a mohla do Evropy napsat dopis!