Sportovní akce je to zavedená, letos se konal jeho 44. ročník.

Plánovaná trasa 25 kilometrů je dost zavádějící. Ve tmě je snadné zabloudit a kilometry pak naskakují rychle jako vyrážky u pubescentů.

Samotný autor tohoto článku zakusil trpký pocit „nevím, kudy kam“, když přímo pod vrcholem Milešovky bloumal v mechu a kapradí za krásného mlžného počasí a teploty kolem bodu mrazu. Ale popořadě.

Definitivní rozhodnutí, že to zkusím, přišlo až poté, kdy mi zavolal můj kamarád, že do toho půjde také. Pak už to šlo ráz naráz. „Ty vezmi slivovici, já se postarám o horký čaj,“ zní naše domluva. Nyní už vím, že stačí pouze ta slivovice.

15:45, start. Vcházíme do vestibulu sportovní haly ústecké univerzity. Moc lidí tu není, všichni jsou už na pochodu. „Jste už 232. účastníkem,“ zubí se na mě mladý organizátor Vojtěch Skořepa. Je pod mrakem, pofukuje. Dobrá, vyrážíme.

16:30, u Větruše. Krpál na výletní zámeček je jen zahřívacím kolem, něco na způsob předkrmu. Za ním obdivujeme polohu místních domečků s krásným výhledem. Ještě něco vidět je, ale za chvilku jsme v lese a sáhnout do útrob baťůžků pro čelovky je nutností.

Kolem 18:00, Stebno. „Hurá, hospoda!“ ulevuje si Petr. Místní putyka dnes zažívat pré. Venku nevlídno, každý účastník pochodu sem musí zavítat rád. Dršťková polévka, pivo a jde se dál.

20:00, u Radečína. „Prosím vás, neviděli jste dva mladé páry?“ ptají se nás dva kolemjdoucí výletníci. Odpovídáme jim, že jsou za námi, ale že už v sobě mají láhev zelené, takže asi půjdou pomaleji. „Aha,“ zní odpověď. Nepřekvapí je to.

21:30. Výlet se už hodinu změnil na noční běh. „To nemůžeme stihnout,“ říkám Petrovi. V deset hodin večer končí na vrcholu Milešovky kontrola. Jenže přichází klíčová odbočka doleva, kterou míjíme a pak už jen březový prales jako z filmu Záhada Blair Witch. Nakonec vyjdeme na pěkné cestě na druhé straně kopce. No nic, vzhůru kupředu!

21:59. Vrchol dobyt! Po zbytcích sněhu pajdáme do občerstvení. „Běžte si tamhle pro razítko,“ ukazuje prstem do rohu přecpaného bistra Ctirad Suchý. To se postupně vylidňuje. Do Žalan, ze kterého vyráží autobus zpět do Ústí, je to ještě šest a půl kilometru. Na cestě zpět nás ještě na vrcholu zastavuje hlídač místního vojenského objektu.

„Střídáme se zde po pěti dnech. Dneska to je dobrý, ale když zamrzne lanovka a zásoby nelze vyvézt nahoru, musí se to táhnout na hřbetě. Jednou jsem šel nahoru po pás ve sněhu,“ říká s lehkým úsměvem. Je vidět, že má dlouhou chvíli, ale my musíme rychle nazpět. Nechat si ujet autobus znamená smrt.

Půlnoc, přibíháme do Žalan. Narvaný autobus tam ještě stojí, čeká se jenom na nás. Uf, ještě si rychle doběhnout pro diplom a honem do autobusu. Celou zpáteční cestu do Ústí na mne padá jakýsi stařík. Jestli opilostí nebo vyčerpáním není jasné.

V jednu hodinu po půlnoci dorážíme k divadlu. Blahopřejeme si s Petrem k vítězství. „Zkusíme to zase za rok?“ zní otázka. Myslím, že je zažehnáno na pěknou tradici.

„Podmínky byly letos lepší než jsme čekali,“ říká hlavní pořadatel pochodu Tomáš Tkáč. Horší to prý bývá, když prší a cesty jsou rozbahněné. Tkáč dodává: „Na Milešovku v noci chodí lidé bez ohledu na věk. Nejstaršímu letošnímu pochodníkovi bylo 85 let.“