Hlasujte o nejlepší čtenářský příspěvek za měsíc listopad

Kalousek zachránil ČR 11 miliard
František Štván očividně nemá v lásce Miroslava Kalouska. Každý druhý z jeho hojných článků dští prach a síru na bývalého ministra financí a zakladatele TOP 09. Konstruktivní kritika by jistě byla přínosná, pan Štván však zkresluje fakta a už ani nezastírá, že jakákoli lež namířená proti Kalouskovi je pro něj dalším dobrým skutkem.

Naposledy v pondělí si pan Štván přečetl negativní článek v jistém deníku týkající se arbitráže státu proti společnosti Petrcíle o akcie Nové huti. Nedočkavě se chopil pera, aby tyto informace předal dále. Ani se nenamáhal počkat na vyjádření Miroslava Kalouska, které bylo zveřejněno o den později, nebo na oficiální stanovisko ministerstva financí. Jinak by se totiž dověděl, že tento domnělý střelný prach proti Kalouskovi mu vybouchne v ruce a usvědčí jej z pouhé nenávisti, kterou se snaží kamuflovat vykonstruovanými spekulacemi.

Případ je skutečně komplikovaný, proto si jej stručně připomeňme. Společnost Petrcíle vedla spor se státem o akcie Nové huti kvůli nezákonnému způsobu odvolání zástupců společnosti z řídících orgánů Nové huti a kvůli vypovězení privatizační smlouvy v roce 2000. Po státu požadovala odškodné 5,79 mld. Kč. Ve stejné věci vedla se státem spor společnost ArcelorMittal, která rovněž požadovala odstupné ve výši 5,79 mld. Kč. Miroslav Kalousek se stal ministrem financí až v roce 2007, těžko tak mohl zpětně ovlivnit rozhodnutí sociálnědemokratické vlády sedm let zpátky.

V obou arbitrážích dohromady tedy státu hrozila ztráta přes 11 mld. Kč, nemluvě o tom, že ArcelorMittal požadoval ještě v jiné věci dalších cca 30 mld. Kč. V roce 2008 však Česká republika spor o akcie Nové huti s ArcelorMittal vyhrála, navíc tato společnost stáhla i požadavek na oněch zmíněných 30 mld. Kč. Naopak, ve stejné době rozhodci ve sporu se společností Petrcíle uznali nezákonnost rozhodnutí vlády ČSSD z roku 2000.

Úspěchem, který ministerstvo financí oznámilo a který pan Štván zpochybňuje, aniž by byl o celé záležitosti informován, zůstává, že stát nemusel platit společnosti Petrcíle požadovaných 5,79 mld. Kč. Pouze byl nucen prodat akcie Nové huti za cca 850 mil. Kč společnosti Petrcíle. Pokud to celé shrneme, pan Štván kritizuje Miroslava Kalouska za to, že České republice svým důrazným přístupem v obou arbitrážích zachránil přes 11 mld. Kč a dalších 850 milionů inkasoval do veřejných rozpočtů. Narozdíl od jeho předchůdců, kteří arbitráže prohrávali na úkor daňových poplatníků. Inu, nenávist člověka zaslepuje.

Jaromír Drábek volební lídr TOP 09

Hloupí lidé se poznají podle hloupých reakcí
Slyšel jsem v posledních dnech několikrát na adresu Václava Klause, že je nebezpečným prezidentem. Prý škodí občanům České republiky.
Jsem velice rozčarován přístupem pseudopolitiků na místní úrovni, i těch, kteří lezou v ministerských botách po střeše pražské Strakovy akademie, kde mají pronajaté bydlo. Jsou to hlupáci, protože Klaus chce jen to, co vyjednávači vlády ČSSD neudělali – podobnou výjimku jako pro Polsko a Velkou (dnes již spíše Malou) Británii.

Myslím, že Klaus napravuje jenom to, co vládní vyjednávači zpackali, nic více. Na rozdíl od našich vyjednavačů bylo Polákům jasné, že se musí proti různým revanšistům preventivně krýt již v době, kdy vstupovali do EU. Klaus je zesměšňován, že maluje čerta na zeď kvůli údajné hrozbě prolomení Benešových dekretů.

Jenže, kdo není hloupý mohl zjistit, že například podle Johanna Slezaka z vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení je „jednoduše nepřijatelné“, aby byly výjimkou pro Českou republiku dodatečně potvrzovány „zločiny proti lidskosti“ na sudetských Němcích a německých vojácích. Zločiny vůči Němcům začala jednání v Mnichově v roce 1938…“. Ani slovo o zločinech páchaných Němci v celém světě!

Chytrému napověz, hloupého kopni, vzkazuji kritikům Klause. Nejhloupější komentáře jsou od členů Strany zelených, ale vrchol nasadil Jiří Pehe, když jakoby politolog uvedl, že: „ Ač český prezident podmiňoval svůj podpis výjimkou, která by nás ochránila před majetkovými nároky sudetských Němců, vyjednaná výjimka nezmiňuje ani sudetské Němce, ani Benešovy dekrety.”

Podle mne ale naopak je dobře, že výjimka bude obecnější, protože právníci by byli schopni toto obejít – mohli by najít kličku, jak považovat Benešovy dekrety za obecnější právní normy, na které se nevztahují výjimky. Že to je absurdní? Pouze sňatkoví podvodníci a advokáti dokáží vše překroutit, a to platí stejně, jako že Eifelova věž nebyla postavena v Rumburku.

Jaroslav Doubrava

Jsme země, kde zítra znamená již dnes?
Primátorka Chomutova za ODS paní Řápková (akademický titul se neodvážím použít) získala první zápočet na Západočeské univerzitě v Plzni rok před tím, než v jejím ročníku začala výuka trestního práva.Právě tato okultismem zavánějící podivnost mě dovoluje se v názvu článku ptát.

Není však na této myšlence, kterou komunisté vůči Sovětskému svazu, na základě Fučíkova dobrozdání ctili, díky Kaprfíldovským schopnostem občanské demokratky Řápkové, přece jenom něco pravdy? Konec konců, podobností se socialistickým realismem, v tomto konkrétním případě, se vzděláváním kádrových rezerv, je více.

Jsem pamětník, který nezapomněl, jak soudruzi pořádali rychlovzdělávácí kurzy pro dělnické kádry, za účelem získání maturitního vysvědčení, které zaručovalo přednost na vysokých školách a automatické získávání klíčových společenských pozic. Ukazuje se, že mocenské politické nástroje nejsou tak pestré, aby je "demokraté" od bolševiků nemohli převzít. Bolševik chtěl vládu SVÉ vzdělané, kádrově prověřené pracující inteligence.

Dnešní demokrat vládu SVÝCH, byť na oko vzdělaných, ale loajálností k jakémukoliv kumulování majetku prověřených demokratů. Místo komunistického" každému podle jeho zásluh" se ctí dnešním potřebám upravené pořekadlo"komu není z hůry dáno, v tržním prostředí nakoupí", aby následně takto moudrost nakupující obsadili klíčové státní a komunální instituce.

Nepochybně to budou tito lidé, kteří si v zájmu očisty společnosti rozdělí úkoly. Jedna část nazvedne koberec a druhá pod něj prozrazené hříchy zamete. Očekávat od nich čestnou politickou skoliózu (studem ohnout hlavu, zmizet nám z očí a očekávat zasloužený trest) je bláhové. O to více nám bude v době dvacátého výročí od slibovaného vykročení k spravedlivým zítřkům, jako poděkování za naší naivitu, dopřán pohled na drzá čela velikosti poplužního dvora.

František Štván

Nebezpečný prezident

Kroky, které v poslední době podniká Česká republika pod taktovkou „prezidenta“ Klause, škodí občanům České republiky, přestože je ze strany Hradu zřejmá snaha maskovat je přesně opačnými argumenty.

Hlavní záminka k pořízení dodatku k Lisabonské smlouvě spočívala v údajné hrozbě prolomení Benešových dekretů, a tedy ochraně takzvaných národních zájmů. Přitom již bylo opakovaně řečeno, že nic takového by se na základě schválení Lisabonské smlouvy stát nemohlo i bez jakéhokoliv dodatku.

Dodatek bychom tak mohli považovat pouze za výplod nebetyčného ega našeho nejvyššího, kdyby neměl ještě další důsledek. Tím je nedostupnost Listiny práv občanů EU pro nás, občany ČR. Není to tedy tak, že by nám prezident vnutil něco dobrého jako jediný osvícený v celé zemi, ale naopak nám zajistil úlohu občanů druhé kategorie bez možnosti se k lepším úpravám v Evropské listině práv odvolávat. Neděkuji.

Karel Nepraš, zastupitel MO ÚL-město za Stranu zelených

Martin přijel na koni

„A přijedeš na bílém koni, Martine?“ – to slýchával můj, dnes již téměř čtrnáctiletý syn Martin, rok co rok před svým svátkem. Jako malý nevěděl, co po něm příbuzní a známí chtějí, tak jsem mu vysvětlila, že to tak některý rok bývá, že na „Martina“ napadne první sníh.

Díky tomu, že si odchodil školku v našem tehdejším bydlišti Mannheimu (SRN), poznal zcela jiný příběh o svém jmenovci. Příběh o tom, jak jednoho chladného večera projížděl Martin na svém bílém koni městem Amiens a u brány viděl sedět polonahého, zimou zkřehlého žebráka, který prosil o almužnu.

Martin neváhal, rozťal svůj červený vojenský plášť mečem na dva díly a jeden z nich žebrákovi daroval. Tento skutek a mnoho dalších, kterými pak po celý svůj dlouhý život pomáhal chudým, nemocným a opuštěným lidem, způsobily, že se stal svatým a lidé ho vždy k výročí jeho úmrtí (11.11. roku 397 n.l.) oslavovali a připomínali si jeho záslužný čin.

O něco podobného jsem se letos pokusila i já. Vyprávěla jsem tento příběh, který jen málokdo v mém okolí znal, svým kolegyním na Základní škole Vojnovičova a pobláznila jsem některé z nich tak, že vznikl úžasný plán – sezvat žáky, jejich rodiče a příbuzné, prostě všechny lidi z okolí a probudit s nimi k životu tradici oslav svatého Martina. A tak se také stalo – ve středu 11.11.2009 se lidé opravdu sešli a do Vojnovičovky opravdu přijel Martin na bílém koni!

Já osobně jsem moc spokojená s výsledkem našeho společného snažení.
Podařilo se vnést do povědomí všech zúčastněných lidí pravý důvod konání lampionových průvodů a spolu se žáky – herci jsme měli možnost seznámit ostatní s tím, kdo to vlastně Martin na bílém koni byl – že nám každoročně neveze jen sníh, ale také důležité poselství - že máme myslet na druhé, máme si vzájemně pomáhat a mít se rádi…

Miloslava Kučerová, vychovatelka, ZŠ Vojnovičova

Ústecké zákoutí v barvách podzimu

Koupili byste tady garáž za odhadní cenu 40 000 Kč, jak ji stanovili odhadci pro poplatky do dědictví?

A adresa tohoto místa? Nejsou to, jak byste nejspíš hádali, Předlice ani Krásné Březno, ale Ústí nad Labem - centrum - jak musí zdejší obyvatelé důsledně uvádět do své adresy v občanském průkazu !

Majitele moc lituji, protože takhle dopadl garážový dvůr u bývalé sklárny, kdysi udržovaný, oplocený, uzamknutý. Místo, kde si své škodovčičky a žigulíky činčali zaměstnanci sklárny.

Do okolí se přestěhovali i nepřizpůsobiví obyvatelé z Matiční ulice, od kterých si oddychli tamní baráčníci.
Ale své návyky si bohužel přivezli tito lidé také do svých nových domovů a tady zase trápí obyvatele kdysi velmi hezké ulice U Jeslí, kteří houfně (tedy kdo na to má) se odtud stěhují. Jejich ploty u baráků jsou bohužel železné, a tudíž je ve sběrně berou. A tak nám odsud mizí doslova před očima.

Dvůr by se měl údajně už uklízet, jak demonstruje připravené kolečko na snímku. Doposud je ale toto místo bez kontejneru. Není zatím nikdo, kdo by ho zaplatil. Že by Evropská unie?

A kdo nahradí majetek vlastníkům zdevastovaných garáží s vytrhanými vraty, které byly odevzdány v místní sběrně?
Je vůbec nějaké řešení ?

Ad Kalousek zachránil České republice 11 miliard korun

Pana Jaromíra Drábka, lídra TOP 09, který v Ústeckém deníku reagoval na můj čtenářko-reportérský názor, neznám. Proto si obrázek o něm mohu vytvořit pouze z jeho textu. Jedním dechem si mohu myslet, že je v lepším případě mluvčím 4% minority, když mi nepochopitelně vyčítá, že Miroslava Kalouska nemám v lásce.

V horším případě, že je nostalgickým funkcionářem, který v TOP 09 vycítil šanci na znovunastolení zastrašovací argumentace a časů, kdy museli být funkcionáři lidem milováni. Posuďte sami. Lídr TOP 09 Drábek mne nabádá ke konstruktivní kritice a obviňuje mne ze zaslepené nenávisti vůči Kalouskovi, kamuflované údajně vykonstruovanou spekulací. Dokonce mi vyčítá, že jsem si dovolil vyslovit názor dříve než Miroslav Kalousek (já se ho tak budu ptát) a ministerstvo financí (platí to samé).

Přesto mne nepřesvědčil změnit názor. Proč?
Nepochybně proto, že Kalouska hájí rétorikou gamblera, který za jednu noc prohraje rodinný dům a obhajuje se tím, že ještě mohl prohrát chalupu a auto. Ano, Drábek má pravdu v tom, že stát vedl spor se společnostmi Petrcíle a Arceror Mittal, které po státu požadovaly více jak 11 a 30 miliard korun.

Ukázalo se však, že jejich přání bylo v rozporu s dobrými mravy, a byť se stát dopustil pochybení, pak ne v takové míře, aby byl žalující odškodněn, natož v desítkách miliard korun. Arbitráž tak nepochybně rozhodla proto, neboť právo nebylo na straně žalujících. Nebo snad ano a ministr Kalousek to nějak (po plzeňsku?) zařídil? Čeho jsem se vlastně dopustil?

Dovolil jsem si pouze na základě názoru jiných odborníků než je pan Drábek z TOP 09 vyslovit názor, že stát měl v arbitráži požadovat za 14 % akcií Nové huti, více jak plus minus 800 miliónů korun, když je společnost Petrcíle obratem prodala za zhruba desetinásobek. Z těchto veřejných informací jsem v duchu, v listopadu 89 nabyté občanské svobody, dovodil, že tehdejší ministr Kalousek nebyl a není dobrý hospodář.

Koneckonců jsem nepřestřelil, neboť pan Drábek nezpochybňuje mnou ve stejném článku kritizované Kalouskovo angažmá při nákupu nefunkčních armádních padáků, čímž stát připravil o mnoho desítek miliónů korun. Z mého pohledu pan Drábek ukázal, že za ochrannou zdí, kterou TOP 09 podpírá lidu milá rakousko-uherská noblesa Karla Schwarzenberga, na svoji šanci čekají lidé, kteří místo obyčejného „mám na věc jiný názor“ používají argumentaci, ze které naskakuje husí kůže.

František Štván

Ještě více Listopadů ...

Vše, co jsem za časů bolševika dělal, dělal jsem proto, abych mohl číst, co jsem chtěl, poslouchat, co jsem chtěl, cestovat, kam jsem chtěl. Nešlo mi o dostatek toaletního papíru, čočky, mandarinek a já nevím čeho ještě – na čemž někteří chudáci demonstrují největší plus polistopadových změn. Šlo mi o čirou demokracii, svobodu, která nikoho neomezuje.

Tato svoboda skutečně nastala, cíle jsme dosáhli – mohl bych být tedy spokojen. Opravdu? Ne, nejsem. Nemohu. Dostáváme se totiž do stále hlubšího bahna a neděláme proti tomu vůbec nic, stejně jakoby nic se tváří prezident země, který namísto aby bubnoval na poplach, rozdává metály estrádním umělcům typu Evy a Vaška (asi se coby loajální občan za minulého režimu díval rád na televizi a teď našel originální způsob, jak jim poděkovat), zatímco ti, díky nimž on může sedět na Hradě, zůstávají v zapomnění...

Máslo na hlavě má i vedení tohoto města, jemuž nikdy neodpustím zvrácené rozhodnutí udělit čestné občanství bývalému bolševikovi. Každý, kdo byl v KSČ, má krev na rukou. Někdo vědomě, jiný méně vědomky, ale má ji tam každý. A člověk s krví na rukou nemůže být čestným občanem – ti, kteří ho čestným občanstvím obdařili, nepochopili vůbec nic a svým činem plivli do tváří lidem, kteří se komunistům stavěli na odpor.

Řada lidí se mne dnes ptá: „Tohle jsi chtěl?“ Stydlivě klopím zraky a musím přiznat, že toto jsem skutečně nechtěl. Stydím se, ač nemám za co – snad jenom za to, že jsem splynul s davem nestarajícím se o věci veřejné. To my, občané, voliči, jsme dopustili, že žijeme ve zkorumpované společnosti. Ve zkorumpovaném městě, kde snad víc ještě než za bolševika platí já na bráchu, brácha na mě. Dokladem toho je nepřeberné množství kauz, zejména pak ohledně zadávání veřejných zakázek. Ve městě, kde na jedné straně jeden člověk ostrouhá, zatímco na straně druhé je ve stejné záležitosti zvýhodněný ten, kdo je ve správné partaji... Toto se děje zcela nepokrytě, bez studu, bez skrupulí.

Je chybou nás, voličů, že dovolíme, aby namísto vlády jedné strany vládly strany dvě – sice hlásá každá něco jiného, ale dojde-li na lámání chleba, jeden druhého podrží. Kdo ví, kdo vyhraje příště, proč si škodit, že... Bezskrupulózní touha po korytu a moci pak vede i k tomu, že v touze po křesle nejvyšším se převlékají kabáty – jedno za koho, hlavně mít možnost si taky zamlaskat.

Rád bych touto cestou vyzval voliče – Listopad ještě po dvaceti letech neskončil. Nebuďme apatičtí, nenechme zase o sobě rozhodovat jiné a pak jenom říkat: „To oni...“ Udělejme Listopad vždy, když je zapotřebí vyvětrat – a já říkám jedno: „Smrdí to tu pekelně!“ Ukažme ve volbách, že jsme se opět nestali pouhými němými loutkami.

A úplně na závěr bych rád požádal členy jednotlivých partají, tím mám na mysli především ty dvě největší: udělejte si ve svých řadách taky Listopad. Vyčistěte své Augiášovy chlévy, prosím. Pokud to totiž neuděláte vy sami, hrozí, že to jednou udělají opět ti, kteří se nyní jenom potutelně usmívají a z vašich přehmatů těží. Obávám se, že pak by bylo na další roky opět velmi zle...

Miroslav Rosendorf

Kdopak to mluví?

Dvacáté výročí listopadových událostí mi v projevech některých politiků připomíná účelovou sklerózu A. Dubčeka, který s prsty otlačenými od pera, jímž podepsal pendrekový zákon ( bolševikovi tím umožnil silou umlčet naděje na lidskou tvář socialismu), držel na Letenské pláni papír s projevem, který se nesl v duchu pořekadla „já nic, já muzikant“.

Co jiného si mám myslet o dnešních slovech Václava Havla: „Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.“ Následovala snad omluva, že v roli přirozeného, ale i faktického vůdce nesplnil svůj disidentský cíl a prezidentský slib?

Co si mám myslet o slovech Václava Klause: „Úvaha, že by se v osmdesátých a zejména v druhé polovině osmdesátých let někdo otáčel, kdo sedí vedle něj v hospodě a jestli dává pozor na to, co on nahlas říká, to já, jako člověk intenzivně žijící v té době, musím trvat na tom, že nic takového už tehdy nebylo. Já myslím, že takový ten svíravý strach v naší zemi nebyl, a kdo to dneska říká, poopravuje dějiny,“ když ani on nedodal, že svíravý strach ze svobodného projevu vystřídal svíravý strach obyčejných lidí ze ztráty zaměstnání a z nemožnosti důstojně zajistit svoji rodinu.

Není snad poopravováním dějin „dubčekovské“ zamlčení, že se na tomto stavu svojí ekonomickou a politickou „erudicí“ podílel? Proč místo obhajoby bolševika osmdesátých let neobhajuje lidi bez práce? Proč svůj náhlý výlev smířlivosti nevěnuje obyčejným lidem, místo arogantního poučování, že si je za svůj život odpovědný každý sám? Vždyť musí vědět, že je to lež jako věž, neboť postavení jedinců ve společnosti zásadně ovlivňují politická rozhodnutí mocných.

Proto je nutné se ptát. Kdopak to mluví? Jako člověk intenzivně žijící v té, ale i aktuální době musím trvat na tom, že v případě těchto dvou pánů se minimálně jedná o spoluviníky za nesplnění slibů.

František Štván

Demokracie je něco jen pro bohaté

Můžeme prý svobodně nadávat, pokud přistihneme politika, že něco ukradl v obchodě nebo chodí s manželkou někoho jiného. Jsou pak toho plné noviny. Ale to není demokracie, ale jenom hra na demokracii. Ve skutečnosti jsou takzvaní normální lidé neustále v pasti silných, kteří jsou u moci, ať má jakoukoliv tvář a barvu a ideologii.

Je to vidět na příběhu energetického křižníku zvaného ČEZ. Nechme stranou jeho vyřvávání, jak je u nás cena el.energie hluboko pod evropskými cenami a jeho pozapomínání na skutečnost, že podstatně hůř na tom jsou naše příjmy.

Je to velký více méně státní moloch tvrdě podnikající v energetice. Vyrábí pro české občany většinu elektřiny a zvyšuje svůj podíl v teplárnách. Uvědomuje si a velmi dobře ví, že lidé musí svítit a musí topit. Protože se energetičtí polostátní kapitalisté nechtějí neustále handrkovat se zeleně zabarvenými ekologicky se tvářícími podivíny, budou stále více nahrazovat laciné domácí uhlí drahým plynem.

A to přesto, že uhlí je tuzemské, čili není třeba ho stovky kilometrů za drahé peníze dopravovat a jeho spalování je dnes vyřešeno na podobné ekologické úrovni jako spalování plynu. Tím, že bude postupně preferovat plyn, bude mít ČEZ od ekoteroristů pokoj.

A daleko vyšší cenu elektřiny z plynu zaplatí čtenář Deníku - zákazník se všedním průměrným platem tam dole. Aneb ČEZ v severních Čechách do roku 2013 chce postavit velkou plynovou elektrárnu v Počeradech. A jednu v Trmicích. O té v Podhoří u Ústí nad Labem zatím raději jen mlží.
Těšme se na „plynovou“ elektřinu.

Jaroslav Doubrava

Parkování v nemocnici je nemožné

Čas od času, aniž bych po tom nějak toužil, musím navštívit MNUL. Jako mnoho dalších býti vyšetřen či ošetřen. Pokaždé musím kroutit hlavou nad podivnou organizací parkování. Považuji za normální, aby byl pobyt řidičů zpoplatněn. Bohužel se platí za službu, která žádnou službou vlastně není.

Při příjezdu před jakoukoliv budovu obvykle zjistím, že většina míst je obsazena a že zaparkovat je prakticky nemožné. Myslím, že 90 % míst je obsazena personálem nemocnice a ten ubohý zbyteček je určen nám, chorým smrtelníkům. Některá místa jsou zbytečně blokována, např. u zadního vchodu do atria, některá jsou obsazena permanentně.

Na to, aby náhodou nějaký člověk neznalý poměrů náhodou nezaparkoval na nějakém vyhrazeném místě, dohlíží orlím zrakem osazenstvo místní služebny městské policie. Co na tom, že je to krajská nemocnice a opravdu se sem sjíždějí nemocní lidé z celého kraje. A ne všichni musí být informovaní. A také většina z nich má jiné starosti než kam s autem, když jde o jejich zdraví.

Vůči těmto lidem považuji placený systém za diskriminační a šikanující. Myslím, že vedení nemocnice by se mělo zamyslet třeba nad tím, že zdravotní pomůcky nebo léky v lékárně si nemůžete třeba jako invalida vyzvednout, aniž byste musel ujít velký kus třeba od parkoviště, protože na takovou prkotinu jako zřídit zde třeba jen dvě místa k parkování pro invalidní spoluobčany se při projektování obřího špitálu jaksi pozapomnělo.

Zato zbytečných dlážděných a betonových prostor, po kterých nikdo nechodí, je dost. Myslím, že peníze, které se vyberou, by měly sloužit zase tomu účelu, pro který se vybírají, pro stálé zlepšování podmínek hlavně pro nemocné, kteří volí možnost dopravy vlastním autem.

A perličku na závěr: při výjezdu z nemocnice odbočíte doprava a přijedete ke křižovatce s možností odbočit doleva. My zdejší víme, že nemůžeme do protisměru jinak než dojet k Bille, tam se otočit a najet do opačného směru. Jenže do krajského špitálu jezdí denně také mnoho přespolních, kteří netuší, že pár metrů dále už číhá hlídka ať státní či městské policie a vybírá penízky za přestupek. No co, peníze se hodí a za blbost se platí.

Ale ještě jsem nezaznamenal nějakou snahu třeba tuhle situaci nějak změnit, například řádným značením nebo vůbec změnou výjezdu.
Je to pořád stejné. Automobilový průmysl je hlavním dodavatelem státního rozpočtu. A řidiči? Ti přece také.

Jiří Dundáček , Petrovice

Armáda jako zásilková a deratizační služba

Dva elitní vojáci čtvrté brigády rychlého nasazení během afghánské mise nosili na přilbách znaky jednotek SS, pár profesionálů z kanceláří má rádo dětské porno, jiní kradou. Voják, který utírá v Čáslavi čumák tryskovým letadlům, doma pěstoval marihuanu. Jiní vojáci čekají před ústeckým krajským soudem, jak dopadne proces kvůli jejich vyloupení chomutovské banky.

Prezident Klaus si proto mírně postěžoval, že armáda již není tím, čím bývala dříve, protože dnes již neslouží k obraně. Prostě armáda již nemá jiný smysl než žold. NATO rozhodne, že je třeba někde zcivilizovat domorodce, vyšleme tam vojenské policisty nebo žoldnéřskou jednotku.

Říká se tomu vznešeně „mise“. Ve skutečnosti se z vojáků stali deratizátoři a provozovatelé zásilkové služby směřující se samopaly a helmami do zahraničí. Doma by neubránili nic, protože výzbroj armády se mění z obranné na policejně expediční proti vzbouřeneckým kmenům kdesi daleko.
Prý to, že se v posledních dnech odhalují více armádní průšvihy, je důsledkem důslednější kontrolní činnosti k čištění armády – slyšel jsem v neděli v TV novinách. Opravdu?

Vždyť nošení znaků jednotek SS v Afghanistánu bylo zametáno pod koberec, jako by tam nebyli velitelé, systém vojenské policie a vojenského obranného zpravodajství čili vojenské kontrarozvědky. Proč tedy neušetřit desítky miliard korun zrušením armády?
Stačí jedna brigáda nájemných hrdlořezů, kterou by si objednávali podle potřeby šéfové NATO na různý úklid. Uvedené příklady, obávám se, jsou jen oním pověstným vrcholem ledovce.

O dalších se asi nedozvíme. Nejsou důkazem vychvalované důslednější kontrolní činnosti v armádě. Obávám se, že jsou důkazem jejího totálního rozvalu.

Jaroslav Doubrava

„Nedělám“, řekl mi arogantní úředník na dopravním odboru

Devatenáctého listopadu, dva dny po strašení z návratu bolševických manýr, jsem si ráno před osmou hodinou vyjel pořadové číslo na ústeckém „dopraváku“. V osm hodin úředník Hocek odemkl dveře. Na světelné tabuli se objevila jednička, dvojka...

Nechtěl jsem čekat, až se čísla na tabuli proskáčí k mému číslu, a proto jsem se zeptal souseda, jaké má číslo. Měl číslo 300 a řekl mi, že jak naskočí pětka, k přepážkám vstoupí. Stalo se, jak řekl a následně se na tabuli objevilo jeho číslo.
Posléze vyšel a v krátké době se objevilo číslo 302. Vešel jsem, pohledem vyhledal okénko, nad kterým svítily přidělené číslovky. Za okénkem se mě pan Hocek se stejnou arogancí, jakou předváděl na bolševickém dopraváku na tehdejší „Fučíkovce“, zeptal, co tam dělám.

Řekl jsem mu, že mě k příchodu vybídlo naskočení čísla 302 v čekárně a nad jeho okénkem. Odpověděl mi, že on nedělá a prý to není možné. Po mém dotazu, jestli mne považuje za mentálně nevyzrálého člověka, který neumí číslice, mne s průpovídkami, místo omluvy, že zařízení selhalo, nasměroval ke své kolegyni.

Vše by už proběhlo v klidu, kdyby k němu po naskočení čísla 303 nepřistoupili klienti, na které reagoval stejně arogantním způsobem. Ti mu také vysvětlili, že nepochybili, ale Hocek se jim přesto nevěnoval, na což reagovali dotazem, jestli je vidí.

Hocek jako ohraná deska odpověděl, že nedělá. To už byla na můj občanský klid silná káva, a tak jsem mu nosným hlasem vysvětlil, co si o jeho chování myslím, i s dovětkem, aby se k obyčejným lidem choval stejně jako k prominentům, kterým je umožněno si mimo úřední hodiny vyřídit záležitosti kolem svých vozidel. To popřel.

Nicméně má a nejen má osobní zkušenost říká, že do místnosti, kde se pracuje s osobními údaji, vstupují neprověřené osoby, které nemusí čekat.
Chování Hocka mi nepochybně dává právo se ptát, jestli si uvědomuje, že ho mohu podezírat i z arogance k zákonům? Zvlášť, když si místní vrabci štěbetají, že panu Hockovi jsou vděčny všechny společenské vrstvy ve městě. Na jeho chování to je konec konců zřetelně vidět.

Pokud by odpovědní z magistrátu tvrdili, že přeháním, pak stačí, aby se přiznali, kdy si naposledy společně s řadovými občany otlačili v jakékoliv čekárně zadky s pořadovým číslem v ruce.
Aby toho nebylo málo, tak mi před magistrátem člen MP řekl, že vozidla autoškoly na Lidickém náměstí skutečně parkují v rozporu se zákazovou značkou, ale on zasáhnout nesmí, neboť to nadřízení zakázali. Nepřestávám se divit panu primátorovi, že připustí, aby za nezbedné úředníčky sklízel negativní politickou odpovědnost.

František Štván