Poledňák: Přemlouval jsem studenty s Chýlkovou a Rodenem

Jak „Sametová revoluce“ probíhala v Ústí?
Tady v Ústí probíhalo vše velmi složitě. Klíčové byly dva dny - úterý 21. a středa 22. listopadu. V úterý naše výprava z Činoherního studia šla na tehdejší Pedagogickou fakultu. Chtěli jsme přesvědčit studenty, aby se přidali k pražským kolegům a abychom v Ústí začali táhnout za jeden provaz.

Jak to šlo?
Bylo to setkání velmi dramatické. Několik stovek studentů, kteří se shromáždili v tělocvičně, bylo pod tvrdým tlakem vedení školy. Děkan je na místě vybízel, aby se laskavě drželi zpátky, aby se do ničeho s divadelníky nepouštěli, nebo to pro ně bude mít následky. Našemu jednání hrozil krach. Ale nakonec se zvedlo několik studentů, kteří v tu chvíli sebrali odvahu a prohlásili zcela otevřeně, že je třeba demonstrovat a stávkovat. Postavili se v té chvíli proti vedení fakulty, museli vědět, že jestli se to otočí, budou vyloučeni ze školy. Povedlo se jim atmosféru v té tělocvičně zlomit. Byl to zázrak. Tam jsme se dohodli na spolupráci, jak to bude dál pokračovat.

Pamatujete si, kdo šel s vámi za těmi studenty a kteří studenti se postavili proti vedení školy?
Za těmi studenty šla naše delegace, už si nejsem jistý, jestli nás bylo dvacet nebo jen deset. Každopádně z herců nechyběla Ivana Chýlková ani Karel Roden a mnoho dalších. Pokud jde o studenty, byli to Honza Šícha, Michal Koleček, Honza Kubata a někteří další, kteří nás v té tělocvičně tehdy podpořili a tím strhli ostatní.

Tenkrát jste se dohodli na první demonstraci v Ústí, která měla začít ve středu ve 14 hodin. Jak to dopadlo?
Do poslední chvíle před začátkem to vypadalo velmi směšně až trapně, protože pár minut před druhou nás tam v mrazu podupávalo z divadla jen třicet. Ústí spalo. My jsme jen doufali, že studenti přijdou a nezradí to, na čem jsme se dohodli. A oni nezradili a přišli, přinesli transparenty a vlajky. Až oni tomu dodali tu váhu, stala se z nás masa. Naše velká skupina začala dodávat odvahu i kolemjdoucím a ti se začali postupně přidávat, takže když průvod prošel městem a vrátil se zpátky, byl nás určitě dvojnásobek.

Druhým důležitým okamžikem zmíněné středy bylo založení Občanského fóra v Ústí. Jak na to vzpomínáte?
My jsme stáli o to, aby byli v OF dělníci, učitelé, prostě zástupci i jiných profesí. Aby to nebylo jen o studentech a divadelnících. Večer jsme měli mít představení, ale to bylo zrušené, protože Činoherní studio bylo ve stávce, stejně jako ostatní divadla. Bylo plné hlediště a diskutovalo se. Navolilo se také první vedení: takzvané koordinační centrum Občanského fóra. Následující dny byly pak kritické, šlo o to, jestli se podaří získat pro pondělní generální stávku 27.11. ústecké fabriky. To se podařilo.

Vstoupil jste pak někdy do nějaké politické strany?
Ano, dopustil jsem se životního omylu, že jsem jednou do jedné strany vstoupil.

Do jaké?
Jako řadový člen do Unie svobody. Bylo to v roce 2002, ale následně se strana nechala koupit ČSSD a vstoupila do vlády. Vyměnila koryta, neboli tři křesla ve vládě, za svůj program. Tím poslala sebe sama do propadliště dějin. Za rok jsem tedy toto neúspěšné angažmá ukončil.

Pracoval jste v ústeckém Činoherním studiu šest let (1987 – 1993). Jak jste se sem z Prahy vůbec dostal? Bylo to za trest?
To vůbec nebylo za trest. Činoherní studio mělo vynikající pověst, patřilo do skupinky odbojných malých divadelních scén, které provokovaly a lákaly určitý typ diváků. V té skupině bylo například Divadlo Husa na provázku, Hadivadlo, Ypsilonka nebo Činoherní klub. Šel jsem do města, které bylo vyhlášeno svou nepřívětivostí, ale zároveň do divadla, které patřilo k jedněm z nejlepších v zemi. Já jsem se sem dostal náhodou, bylo tu několik mých spolužáků z divadelní fakulty a současně odtud odešel tehdejší umělecký šéf.

Bydlel jste v Ústí, nebo dojížděl do Prahy?
Jezdil jsem neustále do Prahy, měl jsem tam byt. V Ústí jsem žil takovým životem jako na koleji, v divadle byla ubytovna. Ale to byl osud Činoherního studia. Až na výjimky jako byla Marie Spurná, Jelena Juklová nebo Pepík Carda tu hráli herci, kteří z Ústí nebyli. Bylo to takové divadlo v emigraci pro Pražáky v Ústí nad Labem.

Kam jste se v Ústí chodili bavit?
Moc toho nebylo, když jsem měl volno, jezdil jsem spíš domů. Ale dodneška lituji, že jsem se víc nezajímal o život kolem Ústí a o krajinu, která je tu nádherná. Postupně jsem totiž četl Páralovy romány, kde jsem objevil všechna ta kultovní místa na Ústecku, která navštěvovali jeho hrdinové. Zalitoval jsem, že jsem třeba nenavštívil všechny ty zajímavé kavárny. Lituji i toho, že jsem se nezajímal o místní přírodu. Ústí je položeno v krásném údolí, má nejen řeku, ale kolem i hory. To všechno jsem objevil až mnohem později, kdy už jsem tu nežil. Dodnes sem jezdím na kolo a na túry.

Jaký na vás dělalo tehdejší Ústí dojem?
Ústí bylo dost pochmurné. Když jste vyšel před divadlo, byl tam smrad. Jen místní znalci, ve které jsme se postupně vypracovali i my přespolní, dokázali rozpoznat, jestli smrdí Setuza nebo Spolchemie. Na druhou stranu v létě město žilo a vypadalo dobře, začaly se ukazovat jeho přírodní krásy, jeho skvělá poloha.

Psal jste částečně scénář k filmu Milenci a vrazi. Jak jste se k tomu dostal?
V Činoherním studiu jsme uvedli Milence a vrahy jako představení. Byl jsem svědkem, jak lidé reagovali spontánně na dramatizaci Páralova nejlepšího románu. Takže jsem se pak dohodl s režisérem Polesným a napsali jsme společně scénář k filmu.

Jak se vám v Ústí spolupracovalo s herci jako Chýlková nebo Roden?
Výborně, byli to moji spolužáci z divadelní fakulty, které jsem sem přivedl. Taky jsem tu našel spoustu jiných výborných herců. Udělali jsme několik dobrých inscenací, na které dodnes vzpomínáme.

Proč jste v roce 1993 z Ústí odešel?
Neodešel jsem sám, ale s celým souborem. Dostali jsme nabídku z Městských divadel pražských, kde se uvolnilo divadlo Rokoko na Václavském náměstí, a tam jsme se tedy i s repertoárem přestěhovali. Za sebe jsme do Ústí přivedli herce a režiséry z absolventského ročníku DAMU.

Sledoval jste Činoherní studio i po odchodu z Ústí?
Ze začátku jsem to sledoval, ale poté jsem žil čtyři roky ve Spojených státech a ty vazby přece jen povolily. Řekl bych, že jeho osud je podobný. Ten rytmus střídání lidí, kteří přicházejí a odcházejí, se nezměnil.

Jste ještě s někým z Ústí v kontaktu?
Ano, s mnoha lidmi. Například s Honzou Kubatou, Petrem Gandalovičem, malířem Bergrem, Mírou Rosendorfem, Pavlem Marečkem, Karolou Haasovou a s mnoha dalšími. Jako divadelníci jsme například měli dobré styky s výbornými imunology z Bukova, kteří byli našimi věrnými diváky. My zase jejich věrnými pacienty.

Co v současnosti děláte?
Od roku 1995 se už režii nevěnuji. Tehdy jsem odešel z Rokoka do Ameriky, kde jsem byl ředitelem Českého centra v New Yorku. Po návratu jsem se do divadla už nevrátil. Od roku 2000 se věnuji soukromému podnikání.

Našel jsem, že vlastníte firmu Sherpa USA. Je to tak?
Je to sice moje firma, ale nejsem v ní aktivní, zabývá se česko – americkými obchodními vztahy. Také jsem působil jako obchodní ředitel Filmového studia Barrandov. Nyní třetím rokem dělám ředitele Nakladatelství Forum.

Vaše maminka je režisérka Marie Poledňáková. To ona vás dovedla k režii?
Ona je filmová režisérka, takže díky ní jsem se k divadlu nedostal. Já jsem k tomu dospěl přirozeným vývojem, ale určitě ten zájem o dramatické umění a o scénáře vycházel z rodiny.