Obyvatel ruiny: Jsem starý pes, co nemá kam jít

Jedním z nich je i Václav Černík. Z obyvatel největšího squatu v zemi, osmapadesátiletý Černík, trochu vybočuje.

Na první pohled je poměrně čistý, stejně jako jeho uklizený pokoj v sedmém patře hotelu Máj.

„Bydlíme tu ve dvou, ale teď jsem tu sám. Jeden z nás vždy musí zůstat „doma“, protože jinak by nám to tu feťáci zezdola rozkradli,“ vyprávěl Černík. Při vyslovení slova domov se trochu zarazí. Lepší ale nemá.

„Nájemníkem“ chátrajícího hotelu se bezdomovec stal před půl rokem.

„Jel jsem pracovat do Ostravy a kývl na nabídku člověku, který chtěl můj byt a po návratu z Ostravy mi slíbil garsonku,“ líčil Černík.

Když se ale Černík do Ústí skutečně vrátil, slíbený byt nedostal. „Místo toho mě umístili do ubytovny a chtěli 5000 nájem. V zimě ale nebyla práce a když jsem se zpozdil s jedním nájmem, vyhodili mě na ulici,“ popisoval senior své začátky bez domova.

Václav Černík je v částečném invalidním důchodu. Pobírá pět tisíc korun, ale za to prý nic nepořídí. V azylovém domě nikdy nebyl a ani prý netuší, že má možnost jít se tam alespoň umýt.

„Hned jak dostanu důchod, půjdu si zařídit občanku a začnu hledat práci, nové bydlení,“ sliboval před námi přítomným strážníkům. Do té doby ale potřebuje zůstat v rozpadající budově. Někam jinam prý jít nemůže.