Nevena Černohorská: Jsem obarvená a temperamentní cikánka

Jak vzpomínáte na jarní puč, kdy vás vaši konkurenti chtěli sesadit z křesla ředitelky oblastního spolku Českého červeného kříže?
Bylo to špatné období. Odešla jsem ze zdravotních důvodů, a také proto, že s některými lidmi jsem neuměla jednat. Pocházím ze staré školy, pravda a poctivost byla naše devíza, bohužel dnešní doba je o něčem jiném, a to je veliká škoda. Podstoupili jsme audit, který nám dopadl výborně. Pak byl zvolen za ředitele Milan Měkota, který později požádal o uvolnění z funkce, a pak byl zvolen okresní výkonnou radou můj syn Milan Machalický.

Proč jste nakonec vlastně odešla z funkce ředitelky Českého červeného kříže?
Podívejte se na moje koleno a kyčle (ukazuje). Nemůžu už pořádně chodit. Proto jsem ze zdravotních důvodů už šéfku dělat nechtěla. Ale jinak zde dělám stále.

Ještě se vraťme k puči. Co je na místním Červeném kříži tak zajímavého, že by ho chtěl někdo ovládnout?
V životě tady žádné velké peníze nebyly. Možná to jsou dotace. Ale hlavně je to dům, ve kterém sídlíme. Moji protivníci by to zde pronajali a vydělávali by.

Prý se o vás doslova perou místní politické strany. Je to tak?
Chtěli mě do ODS, nešla jsem tam. Pořád mě někde chtějí, asi vědí, že lidé za mnou táhnou. Byla jsem ve Straně zelených a pak jsem kandidovala jako nezávislá za sociální demokracii. Pak jsem byla v Alternativě. Vážím si lidí, co nemají strach a dělají pro lidi. Nezáleží v jaké jsou straně. Nyní už nikam nejdu, hnusí se mi přetvářka.

Vy jste Jugoslávka, přesněji Chorvatka, jak jste se ale dostala do Česka?
Narodila jsem se, když byl už svět 2 roky ve válce. Žila jsem s maminkou v Záhřebu. Doma jsme schovávali partyzány. Byly mi čtyři roky. Ustašovci - Chorvaté tehdy zavírali každého. Nerada se v tom patlám. Pak jsem zůstala s babičkou v Záhřebu a maminka emigrovala s mým otcem a bratrem do Sokolova. Mě přivezl do Prahy v sedmi letech v roce 1949 Červený kříž. Tenkrát jsem poprvé v životě dostala hadrovou panenku. A já tomu pánovi, co mi ji dal, řekla: „Až budu velká, vstoupím do Červeného kříže a tu panenku si nechám na památku.“

Máte ji ještě?
Už ne, dala jsem ji vnučce.

A do Červeného kříže jste se dostala kdy?
Stalo se tak v mých patnácti letech.

A do Ústí jste se dostala jak?
Po maturitě v šedesátém roce, když jsem si tady začala dělat nástavbu na porodní asistentku.

Jak se tady žilo?
V nemocnici jsem měla jako porodní asistentka dvanáct set korun plat. A přitom jsem dělala dobrovolnici v Červeném kříži.

Prvního syna jste měla na tehdejší dobu pozdě, až v sedmadvaceti letech. Proč?
Já chtěla dítě, ne manžela. Byla jsem porodní asistentka a tenkrát se dělaly třeba čtyři potraty denně. Ty mrtvolky se házely do kýble a já u toho bulela. To bylo jak na jatkách. Otěhotněla jsem v sedmadvaceti, když jsem měla známost v Doksech.

To se vám narodil syn Milan, který je dnes po vás ředitelem. Pak jste se ale nakonec vdala, že?
Když bylo Milanovi sedm, tak jsem se v roce 1974 vdala, v roce 1975 znovu otěhotněla. A čekala jsem dvojčata, jenže to jsem vůbec netušila. Tenkrát žádný ultrazvuk nebyl. Myslela jsem si, že se po miminku manžel uklidní a už nebude pít. Ale bylo to ještě horší. Přesto jsem ho milovala.

Neměla jste jednoduchý život, že?
Neměla jsem radostný život, ale nepřipouštím si to. Když mi je špatně, tak si doma pouštím jugoslávské písničky a pobrečím si. Ale tady jsem rázná a nedávám na sobě nic znát.

Jak dopadlo vaše manželství?
Rozvedli jsme se. Pak byl i ve vězení, protože nám neplatil alimenty. Po návratu z basy ale bývalého manžela před 25 lety přepadli a zabili.

Jak se to stalo?
Když šel z hospody, co byla v kulturním domě. Byl zmlácený a měl krvavou ránu na hlavě. V nemocnici mi pak říkal: „Odpusť mi, já umírám.“ Za čtrnáct dní zemřel. Dodnes se nevyšetřilo, kdo ho zabil.

Jak na něj vzpomínáte?
On nemohl být beze mne, ale ani bez svých kamarádů a hospody. Pil pořád Fernet, přesně takovou měl přezdívku. Jaroušek krásně zpíval a byl fešák a ženský mi ho záviděly. Já jen říkal, kdybyste věděli, jaký s ním mám peklo. Ale protože jsem čarodějnice, jednou jsem mu řekla: „Jardo, ty chcípneš jako pes u plotu bez pomoci.“ Pak jsem si to vyčítala. Neměla jsem to říkat. Přesně tak dopadl.

Vzpomínáte si na vaše začátky v Červeném kříži v Ústí?
Dostali jsme budovu v Palachově ulici hned po revoluci. Ale otevřeli jsme tu jídelnu až v roce 1994. Stálo nás to hodně sil, jen výkalů jsme odsud odvezli šest velkých kontejnerů.

Jak vypadá normální pracovní den v Červeném kříži?
Ráno přijdeme v 8 hodin, syn vyřizuje elektronickou poštu a ostatní papírování, já úřaduji s chodem jídelny. Nyní musíme vařit instantní polévky. Nemáme povolení k vaření jídel. Chci se nyní domluvit s restauracemi, že by nám dávali uvařené jídlo, které jim zbude po poledním menu. V deset se začínají scházet bezdomovci. Po jídle jdeme například uklízet sníh nebo čistit okna a stoly. Musím jim dát práci, aby si ošacení a jídlo zasloužili. Také bezdomovcům pomáháme vyplňovat papíry na úřad práce, děláme sociální poradenství a jsme morální podpora. Nasloucháme jim a radíme.

O kolik lidí se nyní staráte?
Nyní k nám chodí patnáct až dvacet bezdomovců. Většina z nich přespává v devastovaném hotelu Máj.

Jak se nyní shánějí peníze pro Červený kříž?
Dříve to bylo lepší, kam jsem přišla, tak řekli: „Dejte té Neveně peníze, ať dá už pokoj.“ Každý ví, že si to nedám do kapsy, ale že to dám bezdomovcům.

A dnes?
Je to bída.

Myslíte si, že to je ekonomickou krizí, nebo krizí pomoci?
Je to ekonomickou krizí. Firmy by mi dávaly něco, ale nyní se omlouvají, že se mám stavit třeba za rok, že snad bude lépe.

Říkáte o sobě, že jste cikánka. Proč?
A co jsou Jugoslávci? Cikáni (smích). Jsem temperamentní a obarvená.

Co si myslíte o Romech v Ústí?
Jsou mezi nimi dobří lidé, ale také i špatní. Já bych to ale s nimi dělala jinak. Jako za komunistů. Když budeš pracovat, dostaneš byt i přídavky. Když ne, tak si vezmi maringotku a tam si buď. Musíte být na ně přísní.

Takže souhlasíte s Jiřím Čunkem, který je tehdy vystěhoval ze Vsetína?
To ne. Není správné je vystěhovat, oni nemůžou být pohromadě. Víte, co mne štve?

Povídejte.
Předlice. Já být primátorem Kubatou, tak bych se s místními Romy tolik nepárala. Těm, kteří se nechtějí přizpůsobit bych řekla, tady máte lopaty a ukliďte si to, nebo máte smůlu.

Co je dnes v Ústí druhá Mateční?
Část Předlic. V Předlicích bydlí i slušní lidé, kteří to nemají jednoduché, a je mi jich líto. Možná to také dělá to, že Předlice byly trochu opomíjeny a problémy se neřešily hned. Když se podíváte dnes po Předlicích, tak je to samý zdevastovaný dům.