Panocha: Mezi veterány držím rekord ve skoku o tyči

Panocha závodil i s Emilem Zátopkem a jeho kamarád je například bývalý ministr a generál Miroslav Vacek.

Poslední věta ve vašem životopise z roku 2006 byla: Rád bych se konečně jednou dostal na mistrovství světa nebo Evropy veteránů na vytouženou bednu. Podařilo se?
Ano, splnilo se mi to. Na mistrovství Evropy v desetiboji v Lublani jsem byl třetí s natrženým svalem, který jsem si natrhl hned na úvodní stovce. Pak jsem ještě získal dvě zlaté medaile a jednu stříbrnou ve Švédsku.

Je neuvěřitelné, že ještě v tak vysokém věku skáčete o tyči. Kolik nyní skáčete?
Držím český rekord ve skoku o tyči v hale s výkonem 266 centimetrů v mé kategorii, což je po vynásobení koeficientem věku v přepočtu 520 centimetrů. Světový rekord je v mé věkové kategorii 270 cm, ten bych chtěl překonat.

Kolik jste vůbec skákal, když jste byl mladší?
Na ocelové tyči jsem skočil 372, když český rekord byl 416 a světový 480. Pak se přešlo na laminátové tyče, ale na ty jsem neměl peníze.

Jenže vy jste skákal i v době, kdy ještě nebyly ani ocelové tyče. Je to tak?
Ano, začínal jsem na odrátovaném bambusu, ta tyč měla osm kilo.

Klikněte pro zvětšení!

Kolik tyčí jste za svůj život zlomil?
Za celou kariéru jsem jich zlomil šest. Z toho tři bambusové, pak jsem zlomil i ocelovou tyč.

Z jaké největší výšky jste spadl?
Ze tří metrů šedesáti centimetrů. Jenže to nebylo do měkké matrace, ale do písku. Tehdy se skákalo do skokanského doskočiště, kde byl jen nahrabaný písek. Museli jsme umět padat. Na armádních hrách jsem na Strahově spadl do šuplíku, to byl hrozný pád.

Vy jste ale původně začínal s hokejem. Proč jste skončil?
Hokej jsem začal hrát v Chomutově, kde jsem například nastupoval s Vladimírem Kýhosem. Ale po úrazu loktu jsem s hokejem skončil.

Klikněte pro zvětšení!

Nyní se očekává hokejové finále první ligy Chomutov – Ústí. Komu budete fandit?
Jsem patriot, takže Ústí. Ovšem dnes je ten hokej někde jinde. Mrzí mě to, dříve to bylo lepší, proto také závodím ještě za veterány v atletice, kde ty staré časy stále fungují. Já uznávám pány hokejisty. Dnes tam jsou i bitkaři a to není žádný hokej. Mně se líbí Jágr, ten tvoří hru a myslí u toho. Ještě vám uvedu jeden příklad.

Povídejte.
Na mistrovství Evropy v dánském Arhusu jsem byl v desetiboji před během na patnáct set metrů čtvrtý těsně za jedním Nizozemcem. Závod to byl velice náročný a vyrovnaný, oba jsme makali úplně na krev. On mi ale utekl. V cíli na něj čekali jeho dva krajané, kteří ho chytali, aby neupadl, jak byl vyčerpaný. A na mě tam čekali další dva Nizozemci, kteří zase pomohli mně. Prostě ta soudržnost u veteránů je krásná, pomáháme si a nepřejeme si navzájem nic špatného.

Jak jste se vlastně dostal z Chomutova do Ústí?
Přestoupil jsem sem 10. ledna 1956. Byly zde lepší podmínky pro atletiku, i když stále tu byl jen škvárový stadion.

V roce 1952 jste závodil na ústeckém stadionu společně s legendárním vytrvalcem Emilem Zátopkem. Jak na to vzpomínáte?
Tehdy se přišlo podívat dvacet tisíc lidí. Já jsem házel kladivem a skákal tyčku. To byla nádherná atmosféra. Emil ze sebe nedělal žádnou hvězdu, trénoval ve starých teplákách a bagančatech.

Poslední mistrovství světa jste absolvoval minulý rok ve finském Lahti. Jak jste dopadl?
Až do smrti mě ten závod bude mrzet. Nevydařil se mi tam vrhačský pětiboj. Hod kladivem ani břemenem mi nevyšel, házel jsem do ochranné sítě. Nakonec jsem skončil devátý, přitom jsem měl na medaili. Na jiné mistrovství světa už se nedostanu, protože na to nebudu mít finančně. Jedno bude totiž až v Americe a to další v Brazílii. A dalších se už asi ani nedožiji.

Na kolik peněz vás vyjde atletická sezona?
Na to se ani neptejte. Musel jsem si nakoupit závodní ocejchované nářadí. Například disk mě stál skoro čtyři tisíce, kladivo pět tisíc, oštěp dva a půl tisíce atd. Startovné na soutěžích stojí asi 3 500 korun. Pak si vezměte dopravu a ubytování. Ve Finsku jsem spal ve škole v tělocvičně s ostatními na matracích za 25 euro za den.

Jak se shánějí pro veterány sponzoři?
Velmi těžko. Reprezentace nám žádné peníze nedá, i národní dresy si musíme koupit. Nyní bude mistrovství Evropy v Maďarsku, kam chci jet, ale musím dát dohromady asi deset tisíc korun.

Chodíte ve svém věku ještě do posilovny?
Ano, poměrně dost. Nyní třeba dvakrát týdně. Loni, když jsem trénoval výbušnost, tak jsem například zvedl na bench pressu 105 kilogramů.

Je vidět, že jste měl asi tvrdou vojnu.
To je pravda, byl jsem u radiotechnického vojska. Měli jsme tam jednoho šikovného pilota stíhaček a současně oštěpaře Josefa Porubu. Bohužel se v roce 1964 zabil při nočním letu na Migu 19. Tehdy jsem byl na vojenském cvičení a sloužil jsem na radaru, kde jsem jeho pád sledoval. Zbyly z něj jen čtyři kilogramy, které vojáci vyhrabali z dvanácti metrů ze země.

Přesto jste následně vstoupil do armády. Proč?
Po vojně jsem nastoupil do Armaturky, kde jsem dělal šéfa laboratoří a výstupní kontroly. Byl jsem totiž chemik. Likvidoval jsem tam například 42 metráků kyanidového odpadu. Jenže po roce 1968 potřebovali u civilní obrany zkušené lidi, tak si mě povolali do armády. Neměl jsem na vybranou, musel jsem tam jít.

Jaká nejvyšší hodnost vám byla udělena?
Podplukovník. Z té doby dobře znám armádního generála Miroslava Vacka, s kterým se kamarádím. Jezdí za mnou na chalupu do Levína, kde spolu vrháme koulí.

To jste tedy byl jako podplukovník vysoká šajba, že?
Spíše jsem byl taková holka pro všechno. Například, když bouchla chemická továrna v Záluží, tak jsem tam chodil kolem mrtvol. Dělali jsme tam opatření k likvidaci a dokumentaci havárie. Nejsou to hezké vzpomínky.

Panocha: Sportovec tělem i duší
Když přišel na domluvený rozhovor, položil hrdě na stůl medaile, které vybojoval ve své kariéře veterána – atleta. Václav Panocha je sportovec tělem i duší.
Jeho stisk ruky je stále hodně pevný. Přestože není žádný obr, jeho postava je svalnatá, a přestože mu táhne na 77 roků, šel do schodů jako čiperný mladík.
Panocha je živoucí kronika. Jeho vzpomínky by vydaly na knihu. Jen co zažil na vojně, kde se mu pár kamarádů zabilo ve stíhačkách, nebo když zasahoval při různých chemických havárií.
Ovšem jeho život naplňuje hlavně sport.
Když vypráví, jak mu vyčerpanému v cíli pomohli jeho soupeři, je vidět jeho dojetí. Oči náhle zvlhnou a z tvrdého podplukovníka je rázem chlapec s měkkým srdcem.
„Když mi na bedně hrají hymnu, řvu jako malý kluk. Prostě je to hodně emotivní,“ vypráví a utírá si kapesníkem nos.
Nyní plánuje další start na mistrovství Evropy v Maďarsku, potřebuje sehnat asi deset tisíc korun od sponzorů.
Zároveň si však už vychovává nástupce. Trénuje svou vnučku ve vrhu kladivem.
„Ovšem nyní si dala pauzu, protože začala studovat právnickou fakultu,“ uvedl trochu zklamaně.
„Její okolí ji trochu od koule odrazuje, prý že bude moc mohutná na ženu, ale to je nesmysl, podívejte se třeba na oštěpařku Barboru Špotákovou, jaká je to štramanda,“ poukazuje na kladný příklad vrhačky.

Havárii v jaderné elektrárně v Černobylu jste zažil také ještě jako voják?
O té havárii vím hodně. Přes naši republiku šly tři vlny radiace. Měli jsme vše perfektně změřené. A také Češi tenkrát přišli na to, že vybouchl Černobyl. Kolem elektrárny Dukovany jsou všude měřiče radiace a najednou jim to signalizovalo zamoření. Nikdo nevěděl, kde se to vzalo. Přímo v elektrárně se nic nenaměřilo. Až pak po čtyřiadvaceti hodinách Sověti přiznali barvu.

Kdy jste šel do důchodu?
V roce 1992. Tipněte si, jaký má například důchod generál Vacek, bývalý ministr obrany?

Tak dvacet tisíc korun.
Ne, jen čtrnáct tisíc. Takže si můžete představit, kolik mám já. Občas si přivydělávám tím, že dělám pro firmy různé krizové a havarijní plány.