Weiss: Po ultrmaratonu v poušti jsem měl nohy jako mumie

Už jste běžel ultramaratonské závody na všech kontinentech?
Ještě bohužel ne. Běžel jsem v Africe, Asii a Evropě. Byl jsem na Špicberkách, což je hodně na severu, ale je to stále Evropa. Už jsem měl běžet jednou v Americe v Brazílii, ale to nevyšlo. Snad mi brzy vyjde běh na Aljašce, uvidíme, jak to dopadne.

Co vás nyní čeká za závod?
Nejčerstvější můj záměr je běžet na podzim v Indii Himalyan run, ale to je jen náhražka za běh, který mi na jaře v Libyi zrušili. Už jsem ho jednou v roce 2007 běžel, ale nevyšel mi, tak jsem to chtěl napravit. Je to moc hezký závod a podle mě mám na to tam být mezi první desítkou.

Proč to letos nevyšlo?
Protože Libye přestala v té době dávat kvůli politické situaci víza lidem z Evropské unie. Závod pořádali Francouzi a tři dny před odletem ho zrušili. Ještě mi nevrátili 80 tisíc korun startovného.

Jaký jste měl nejextrémnější zážitek při vašich závodech?
Asi to bylo při přechodu sedla ve výšce 5400 metrů nad mořem v Himalájích. Cestou nahoru to bylo v pohodě, měl jsem mačky. Ale cestou dolů jsem chytil výškovou „nemoc“. Chtěl jsem jít doprava, a přitom šel doleva. Nakonec se to srovnalo. Další intenzivní zážitek byl, když jsem na Špicberkách potkal ledního medvěda. Rychle jsem to obrátil zpátky. Bylo to tam drsné, ostatní se mi divili, že nemám s sebou pušku. Pak jsou také ošklivé písečné bouře. V Libyi jsem ji jednu zažil přímo při pochodu. Už bych do ní nikdy nešel, viditelnost byla asi metr.

Přesto jste nikdy žádný závod nevzdal, že?
Ano, nic jsem nevzdal a všechny závody dokončil. Na to jsem velice hrdý. A to jsem přitom běžel 128 klasických maratonů a nespočet dalších závodů. Například jsem běžel ultramaratony v Maroku (230 km), v Indii (170), v Nepálu (420) a v Libyi (190). V posledních letech se věnuji „extrémním běhům“- etapovým a nonstop závodům v extrémních podmínkách. Jsem jediným českým ultravytrvalcem pravidelně se účastnícím nejtěžších závodů světa.

Kdy bylo nejtěžší nevzdat?
Asi běhy v Himalájích. Bylo to na krev. A v Libyi jsem měl špatné boty. Dostal se mi tam písek a udělalo mi to z boty svěrák.

Jak pak vypadaly vaše nohy?
Děsivě. Byla to zabalená mumifikovaná směs masa, písku, krve, bahna a kůže. Naštěstí se to doma za měsíc zahojilo.

Kolik procent se v těchto ultramaratonech jde a kolik běží?
Já bych to viděl tak půl na půl. Když je terén schůdný, tak se běží. Když to je po skalách, v hlubokém písku nebo v noci, spíše se jde. Mě chůze více unavuje než běh. Lepší je alespoň pomalu běžet.

Závody v Indii běhají i místní lidé, nebo to jsou jen cizinci?
V Himalájích běhají i místní šerpové. V těch jejich žabkách to tam neskutečně zvládají. V některých sbězích, kde se mi klepou nohy a jdu skoro po čtyřech, oni kolem proběhnou jakoby nic.

Klikněte pro zvětšení!

Kdy jste začal s běháním?
Začal jsem s atletikou v osmi letech. Byl jsem ale zavalitý kluk a takové nemehlo. Dali mě na chůzi, protože jsem byl nepoužitelný na ostatní disciplíny. Nakonec jsem měl i úspěchy. V devatenácti jsem držel juniorský rekord na 50 kilometrů. Pak jsem měl problémy s koleny. Tak jsem se dal na běhání, hlavně maratony, kde mám rekord 2 hodiny 32 minut.

To je velmi dobrý čas.
Ano, dnes bych s ním vyhrával většinu maratonů u nás. Měl jsem vždycky smůlu. Když jsem dobře chodil, byl tu olympijský vítěz Pribilinec a Blažek.

Kolik jste uběhl nejvíce kilometrů za den?
Za jeden den jsem uběhl asi nejvíce 180 kilometrů a bylo to v Kladně na okruhu, který měřil jen kilometr. Člověk tam úplně vypne hlavu, nemusí myslet na to, kudy poběží.

Jak často trénujete?
Snažím se každý den běhat kolem dvaceti kilometrů. Nyní plánuji běhat do práce do Libouchce, což je asi 16 kilometrů. Ráno tam a večer zpět. Když nic nedělám, rychle tloustnu.

Do kolika let se dá běhat na takové úrovni? Kdy jste měl nejlepší formu?
Ultramaratony se dají běhat dlouho, znám chlapíky, co to dělají ještě v pětašedesáti. Já měl nejlepší formu asi v roce 1992.

Máte nějaké zdravotní problémy kvůli maratonu?
Úraz jsem žádný velký neměl. Když mi bylo osmatřicet, měl jsem problémy se zády. Jinak musím zaklepat, ale tělo drží.
Nedávno jste šel celodenní exhibici na speciálním pásu (H.E.A.T.) v obchodním centru Forum.

Bylo to lepší než v zimě venku v minus deseti stupních při podobné vaší akci v Praze?
Bylo to fajn, v Praze byla hrozná zima. Mimo pásů mrzla i voda v lahvích. Jinak v Ústí jsem měl jednu zajímavou příhodu: Přišla tam jedna malá, tlustá paní, dlouho postávala a koukala na mě. Pak pronesla: „Hergot, to je dřina,“ a vhodila do kasičky připravené na můj závod v Himalájích tisíc korun.

Jak vám H.E.A.T. vůbec vyhovuje?
Já jsem až donedávna odmítal všelijaká běhátka a podobné náhražky. Poprvé jsem z toho nebyl nijak zvlášť odvázaný, ale zašel jsem tam. pak znovu a znovu, a ono se to ukázalo jako bezva doplněk k běžeckému tréninku. A chodí tam hezké holky.

Co nyní kromě sto sedmdesáti kilometrového ultramaratonu v Himalájích chystáte?
V sobotu 16. října budu pořádat běžecký maraton na horním parkovišti obchodního centra Forum. Bude tam asi šest set metrů dlouhý okruh.

Klikněte pro zvětšení!

Jaký je váš tajný běžecký sen?
Chtěl bych běžet v roce 2012 závod Iditarod trail na Aljašce. Známý Čech Jan Kopka to jel už na kole. Je to 1800 mil ve sněhu a máte za sebou saně. Pořadatelé chtějí maximálně 50 účastníků a nováčci nemohou jít hned těch 1800 mil, ale jen 350 mil. To je můj sen, kterého chci dosáhnout.

Weiss: Při focení zavírám oči

Za den uběhl 180 kilometrů, za dva dny 205 a za tři 309 kilometrů. Ústecký ultramaratonec Michal Weiss je nezdolný padesátiletý muž, který láme rekordy.

Povídání s ním v redakci Deníku bylo velice zajímavé. Hned jsem si vybavil svůj loňský pochod v Tyrolsku, když jsem šel 38 kilometrů po alpských vrcholcích v rámci pochodu Karwendel. Start byl tehdy v 6 hodin ráno a byla na září docela zima. Přesto v první vlně na startu stáli sportovci v tílkách, trenkách a teniskách a po výstřelu hned upalovali vpřed. Já to ušel asi za osm hodin a pak jsem týden nemohl chodit.

Proto výkony pana Weisse dokáži ocenit. Jediný problém jsem s ním měl při fotografování. Vždy mi totiž na snímku zavřel oči. „Je pravda, že když mě někdo fotí, tak tam mám zavřené oči,“ usmíval se Weiss a soustředil se na další snímek. Cvak a zase zavřel. Prostě má nějaký speciální reflex.

Vousatý Ústečan už to měl jednou ve svém životě se sportem pěkně nahnuté. Po dvouleté přestávce způsobené zdravotními problémy stál před dvanácti lety před rozhodnutím, zda ukončit kariéru nebo najít alternativu městským maratonům. Jeho tělo odmítalo akceptovat nastavené tempo.

Protože je běh pro něj drogou, zvítězila druhá varianta. Délka absolvovaných tratí se prodloužila, asfalt vystřídal terén a v posledních letech se úspěšně věnuje extrémním nonstop závodům.

Weiss vystudoval strojní průmyslovku, protože chtěl být letecký mechanik. Ale to byl omyl. „Nakonec jsem skončil jako obchodní zástupce.“

Vy pocházíte z Ústí?
Ne, teprve vloni jsem se přestěhoval do Ústí nad Labem. Pocházím z Prahy a nikdy jsem si nemyslel, že odtamtud odejdu. Ale jelikož jsem se rozvedl a narodil se mi s novou manželkou syn, šli jsme do Ústí, které se mi vždy líbilo.

A líbí se vám, i když tady bydlíte?
Určitě! Je tu moc kopečků a já si mám kam vyběhnout. Nejdříve jsem nemohl sehnat práci, ale nyní už je vše v pohodě.

Prozraďte nám co děláte?
Jsem obchodním zástupcem v tiskárně v Libouchci, ale dnes je těžké dělat tuto profesi. Nejsou mezi lidmi peníze. Ale zase mám výhled na Tiské skály.

Kam na Ústecku nejraději běháte?
Když jdu jen z domova, tak na Žežice, Blansko a Chuderov. Tam se dá kombinovat terén se silnicí. Když mám volný víkend, jezdím běhat do Tiských skal anebo pěkný výchozí bod k výletu je Větruše. Terény na Ústecku jsou perfektní.