Chuť zase prohnat čepele mě drží už asi rok. A tak, když mě moje známá šermířka láká na návštěvu, jásám. „Rozsekám tě do guláše,“ kasám se do telefonu. „Lapnu šavličku do ruky a nezbude z tebe ani ten tvůj blonďatý copánek.“

Markéta se jen směje. Má proč. Jezdí totiž kamsi do Prahy na nějaké šermířské kurzy. No a co, mě kdysi učil v Moravské Třebové přímý žák mistra Kozy z Bratislavy, zvaný Křeček. Praha, pche!

Po příjezdu se hned vrhám na zbraně. Španělský kord se zvoncem místo koše se mi líbí nejvíce. Roztočím ho do motýlku a hned se stavím „en gard“. Tedy do střehu. Ztuha.

Chvilku se jen tak oťukáváme. Kupodivu už mi to nejde jako dřív. Ruce na nezvyklou činnost reagují nesouhlasem, vyjádřeným bolestí v ukazováčku a nechutí ohýbat dle potřeby zápěstí.

„Touché!“ pošklebuje se mi Markéta vzápětí. Zasáhla mě z terce přímo doprostřed mého barokního pupíku.

„Náhoda. Počkej až se rozhýbu,“ tvářím se jakoby nic. Tedy snažím se o to, jenže po těch asi pěti minutách nechutného uhýbání šedavému blesku v jejích rukou funím jak čuník u korýtka. Napodruhé mi tak nějak nevychází kryt z kvinty, je moc nízký a mezi očima na čele mi drobet poskakují jiskřičky. Ani ne tak z toho zásahu, jako spíš z nedostatku kyslíku.

Hlavně nenápadně, opakuji si v duchu. Zbytečně. Pot ze mě stříká po hekťácích a dojem, že mám místo plic dva prokouřené kusy koksu nabývá obludných rozměrů. Protírám si oči a když konečně mohu vidět, „chytám nerva“ z rozřehtané Markétky.

„Já ti, mně se zdá, hukážu!“ vypravím ze sebe a rovnou ze střehu bleskově nakročím k seku pod koleno. Svět někam ujel a já se kácím. Rovnou na svůj kord. Když mě zvednou a konečně přestanu lapat po dechu, nejsem schopný se narovnat a toho španěláka si musím odlepit ze stehna.

Po cestě domů si za volantem říkám, že takovou koninu už nikdy nevyvedu. Radši se budu jen vytahovat u piva. Kordu, a mečům vůbec, se příště hodně zdaleka vyhnu. Nejsem d´Artagnan. Aspoň si ušetřím nakládačku od ženský a prachy za maséra!