Den se pomalu probouzí a na rodinné kozí farmě Nová Víska u Dolní Poustevny na Děčínsku začíná být pořádně živo. O své se totiž hlasitě hlásí přibližně třicet koz. Chtějí podojit.

Společně s majitelem farmy Ondrou Malinou se převlékám do pracovního, nasazuji si holínky a vcházím do dojící místnosti. V rámci seriálu Na vlastní kůži se ze mě stává na jeden den farmář.

Kozy skáčou na dojící pultík

Vykachlíčkovaná stupátka slouží ke snadnému přístupu. Vycvičené kozy jedna po druhé na dojící stoly vyskočí a zatímco se krmí, mohou se zároveň pohodlně dojit.

„Dojení každé z nich zabere přibližně dvě tři minutky. Jedna koza v průměru nadojí dva až čtyři litry mléka,“ říká spolumajitel rodinné farmy Ondra, který ji vede společně s manželkou Eliškou.

Kozí farmu v Nové Vísce před lety vybudoval otec Elišky, a to z bývalého objektu kravína v Bohem zapomenuté končině, kde lišky dávají dobrou noc. Po jeho smrti a rozsáhlé inovaci se manželé Malinovi do farmy nastěhovali a pokračují tak v rodinné tradici. „Nedá se tím zbohatnout. Přes zimu nedojíme, nevyrábíme sýry a tak máme oba i své civilní zaměstnání,“ vysvětluje mladý farmář.

Starat se o rodinnou farmu je hodně časově náročné. „Dojí se dvakrát denně, ráno a k večeru. Kozy pak vodíme na pastvu. Zatímco se samy pasou, já s manželkou jdeme na kydání hnoje, čištění a především pak na výrobu kozích sýrů. To je zase hlavní pracovní náplní Elišky,“ prozrazuje Ondra.

Dojení není snadná věc, chce to cvik

Začíná dojení. Ondra otevírá dvířka chléva. Vbíhá první koza. Nacvičeným pohybem skáče na stupínek a už je na stole. Zatímco se pouští do máčeného ovsa, Ondra si bere do ruky plastovou láhev a z vemínka odstříkává mléko. „To se musí udělat před každým dojením. Zabrání se prý tomu, aby se do mléka dostala kyselost.

„Nic to není. Uchopíš vemínko mezi prsty a pevně stiskneš a zmáčkneš. Mléko samo vystříkne,“ ukazuje mi farmář Ondra Malina.

Zatímco se věnuje první koze, přibíhá další a i ona skáče na stupínek. Zkouším udělat to samé, co mi právě předvedl kolega farmář. Přistupuji ke koze, pohladím ji a nahmatám vemeno. Opatrně mačkám. Nic. Zkouším to znovu a znovu. Mám strach, abych nestiskl více. Ani kapka mléka. Po dalším nezdárném pokusu to balím. Pomoci musí opět Ondra.

Přichází jedna koza za druhou

„To děláš špatně. Takhle je to správně. Chce to jen natrénovat a pak to půjde samo, neboj se. Z počátku mi to také vůbec nešlo, chce to jen cvik a pak to půjde jak po másle, uvidíš,“ směje se mi. Spletl se. Ani s pátou kozou se mi to nedaří. Vzdávám to.

Zatímco Ondra tedy ručně odstřikuje mléko, já kozám nasazuji násavky dojícího zařízení. To mi jde podstatně lépe, i když ne tak rychle jako to dělá kolega u vedlejšího stupínku. Po necelých dvou minutkách je koza podojena. Sundavám dojící zařízení a pouštím ji zpět do chlévka. Jen co seskočí dolů, už přibíhá další a za ní hned další.

„První na řadu chodí vždy vůdkyně stáda. Tedy kozy s největší autoritou. To se opakuje se železnou pravidelností ráno i k večeru. Úplně naposledy jdou na řadu ty nejslabší kusy, jsou také více plaché,“ vysvětluje Ondra.

Po každém dojení přichází očista

Jediný mužský člen stáda, mohutný kozel, prochází kolem, ale místo na stupínek jde do ohradníku, kde na něj čeká také ranní krmení.
„A pozor. Máme ji tu. Jde o nejstarší kozu, zakladatelku stáda. Zatímco jiné kusy po letech končí, tahle tu zůstává jako maskot už asi čtrnáct let,“ představuje nám Ondra šampionku, kozí babičku.

Po přibližně čtyřiceti minutách máme konečně hotovo. Balíme bandasku s mlékem. To poté končí ve speciálním bojleru. Na řadu přichází očista dojícího zařízení. Oba se musíme převléknout do bílého erárního čistého prádla. Vcházíme totiž do nejvyššího hygienického pásma v areálu kozí farmy. Tam, kde manželé Malinovi pravidelně jednou za dva dny vyrábějí přírodní kozí sýry.

“Po každém dojení se musí vše rozmontovat a pořádně vyčistit a vydezinfikovat přípravkem a kyselinou. To děláme pravidelně dvakrát denně,“ říká Ondra.

Čeká mě další na první pohled zdánlivě snadný úkol. Vyhnat kozy na pastvu. Tedy doprovodit je na vzdálenější louku. Opět mi pomáhá Ondra. Nasazuji si kovbojský klobouk, do ruky si beru klacík a jde se na věc. Ještě zapnout elektrický ohradník. Stádo koz poslušně vybíhá na cestu.

Připadám si jako bych šel venčit tlupu vycvičených psů. „Kozááá, kozáá, tudy!“ velí Ondra, který jde pár metrů před námi. Kozy poslušně zatáčejí tam, kam chce jít. Když se zastaví, stojí i kozy. Ta která se rozhodne vzdorovat a jde, tu usměrní klacíkem. Téměř ho ale nepoužívá. Krotké ochočené kozy jsou poslušné.

Kydání hnoje nám příliš nevoní

Necháváme je pást se a vracíme se. Čeká nás kydání hnoje, což je bezesporu tou nejšpinavější a nejméně atraktivní prací. Potom se jde na přerovnávání obrovských balíků sena. Vypomoci musí i kolega fotograf Ondra Uherek. Balík vážící asi 250 kilogramů ve dvou stěží pokládáme. Po třetím balíku necítím ruce.

Na řadu mezitím přichází krmení kůzlat. Do koryta za jejich dobrotou se hrne i zdatný kohout. Kůzlata jsou hravá. Nechají se krmit z ruky a některá dovádějí kolem a skáčou, kde se dá.

Zatímco dříve byli hlavními zákazníky kozí farmy v příhraničním městečku především Němci, nyní farmáři Malinovi prodávají kozí sýry a mléko především na bio trzích.

O tom, že kozí sýr i mléko má zcela jinou chuť než to kravské, jsme se přesvědčili o přestávce. Byly výborné a chutné.

Kozí mléko nesmrdí a naopak je zdravé

„Někomu kozí mléko smrdí. Ono záleží i na složení potravy. Přiznám se, že sám kozí mléko příliš nemusím, sýry ty ale jo, ty mám moc rád,“ svěřuje se Ondra. Dokonce mléko do kávy si kupuje, a to kravské.

„Je to mnohem levnější, než kdybychom si do kafe dávali naše kozí mléko,“ vysvětluje farmář.
Jeho manželka Eliška vyrábí ručně vedle přírodního kozího sýru i sýry různých příchutí, například s česnekovou nebo chilli.

„Výrobna sýrů i mléka, to je království Elišky. Zatímco já jsem většinou v montérkách a ve špinavé části, manželka se pohybuje hlavně v té bílé hygienicky nejčistší části farmy,“ říká farmář Ondřej Malina.