Vratislavickou kyselku provázela sláva i pády

Končí 19. století, přezdívané kvůli rozmachu železnice a průmyslu století páry, a doba přeje radovánkám. V okolí Liberce vyrostlo mnoho příjemných míst, kam si lidé chodili odpočinout. Jedním z předchůdců dnešních „welness“ byly i Vratislavice.

„Těch míst bylo v okolí víc, ale nešlo o klasické lázně, jakými byly třeba Kunratice či Libverda,“ potvrdil autor mnoha historických publikací o Liberci a jeho okolí Marek Řeháček.

Přesto, jak dokládají dobové fotografie, byly Vratislavice oblíbeným místem k relaxaci. Zásluhu na tom měla zdejší kyselka, která složením odpovídala léčivé minerální vodě z nedaleké Libverdy.

Maminka a pan lékárník

Zásluhu na objevení minerálky, která po celé 20. století patřila k významným vývozním artiklům Liberecka a pod názvem Vratislavická kyselka dobývala trh, měla maminka živnostníka.

Jmenoval se Karl Skollaude a živil se bělením prádla. Tato činnost vyžadovala především velké množství vody. „Roku 1862 si u svého domku čísla popisného 74 vykopal studnu.

Kromě toho, že byla hluboko ve skále, měla její voda i zvláštní nakyslou pachuť. Nejprve si myslel, že je to buď novou pumpou nebo po střelném prachu při hloubení studny. Jenomže pachuť neustávala,“ přidává se k vyprávění o Vratislavické kyselce Lukáš Pleticha ze Spolku přátel Jablonce nad Nisou.

Vodou se bělilo a teprve po třech letech se omylem této „nedobré vody“ napila maminka pana Skollaudeho
A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila… Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě.

A tak se pan Skollaude vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem.

Minerální voda jako z Libverdy

„Lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny,“ připomněl Lukáš Pleticha.

Lázně, co lázněmi vlastně ani nebyly

„Pan Skollaude proto rychle zapomněl na bělírnu a založil si malé lázně. Věhlasní profesoři Weisskopf a Jaksch provedli v těch letech dvakrát po sobě chemickou analýzu pramene a napsali dobrozdání, které vratislavickou kyselku vychvalovalo jako znamenitou, dvanáct stupňů teplou minerální vodu,“ doplnil historické skutečnosti publicista Marek Řeháček.

Ani toto dobrozdání však nepomohlo a nikdy nešlo o skutečné lázně,“ doplnil Řeháček. A to i přesto, že pramen se stal u obyvatel obou měst na hranici Nisy, tedy Jablonce nad Nisou a Liberce, velmi oblíbeným.
Podnik přesto často měnil majitele, až roku 1888 nakonec vyhořel. To se ale nelíbilo vratislavickým.

„ Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které samozřejmě nemohl chybět ani textilní továrník Ginzkey, a požádalo pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko,“ popsal Marek Řeháček.

A nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky.

„Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele,“ připomněl dávno zašlou slávu Vratislavické kyselky památkář Krajského úřadu v Liberci Martin Nechvíle.

Na Vratislavickou kyselku dopadla ale další rána poté, co byl jejím ředitelem jmenován bývalý šéf Františkových Lázní.

„Ten nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu zachránit. Kyselka se pod obchodní značkou Weberovka začala opět prodávat v zelenkavých lahvích, které lze dodnes tu a tam ještě objevit v zapadlém koutě půdy starých domů,“ uzavírá Marek Řeháček historii Vratislavické kyselky.