GALERIE: Pod nadvládou krutých a výbojných Germánů

Myslíte si, že jsme potomky Slovanů? Zdaleka ne. Češi jsou dokonalý mix. V žilách nám koluje krev národů, které českou kotlinou procházely posledních 3000 let.

Zhruba od roku 750 př. n. l. se tu objevují Keltové, kteří Čechách dali i jméno: Bohemia, odvozené od Boiohaemum - Země Bójů, jak se jejich česká větev nazývala. Po Keltech jsme zdědili některé geografické názvy, cystickou fibrózu i pivní sud.

Vpád Germánů, jejichž hordy začínají na naše území útočit od 2. stol. př. n. l. a ovládnout území se jim podařilo zhruba na přelomu věků, vrhl Čechy kulturně o stovky let zpět.

Odkud přišli?

První, kdo použil označení Germáni, byl Řek Poseidónios, aby je tak odlišil od Keltů. Jejich bájnou pravlastí byla jižní část Skandinávie, zejména severní dánské ostrovy a jižní oblasti Norska a Švédska. Malá políčka v drsných skandinávských podmínkách nebyla schopna uživit stále rostoucí populaci a nutila Germány k neustálým výbojům a postupu na jih a západ.

Kmeny krutých válečníků šíří děs všude, kam přijdou. Říman Tacitus v 1. stol. n. l ve svém díle Germánia lokalizuje jejich území mezi Vislu, Rýn a Dunaj. Později ale Gótové rozšíří své území až k Černému moři, Langobardi zase k řece Tisa. Vandalové, kteří jsou dodnes symbolem bezbřehého plenění, prošli Galií a Pyrenejským poloostrovem až do severní Afriky.

V jihovýchodní Galii se usazují Burgundové a na severu Frankové. Sasové se v Británii utkali s legendárním rytířem Artušem, který je dokázal porazit ve 12 bitvách a na 50 let zajistil samostatnost svého lidu. Převaze Germánů však ve své době nikdo nedokázal dlouho čelit.

Dnes mluví germánskými jazyky asi 300 milionů lidí a dělí se na severogermánské: švédština, dánština, norština, islandština a faerština a západogermánské: angličtina, němčina, holandština, fríština, jidiš a afrikaans.

Markomani v severních Čechách

V čele germánských hord, útočících minimálně od roku 115 př. n. l. na území našeho regionu, osídleném tehdy keltským kmenem Bójů, jsou Kimbrové. O tom, co byli zač, vypráví řecký vyslanec Strabon: „Kněžky kmene měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z plátna. Chodily bosy. Vstoupily do tábora svých válečníků s mečem a kráčely k zajatcům. Odvedly je k velkému měděnému kotli, jedna z nich prořízla zajatci krk nožem, další ženy pak rozřízly jeho tělo, prohlédly vnitřnosti a z nich svým krajanům věštily vítězství…“

To však tentokrát nepřišlo, Bójové Kimbry zničili. Po jejich drtivé porážce ale zhruba za dvě generace zaútočily další kmeny, Hermundoři a Markomani v čele s králem Marobundem. Tomu se kolem roku 6. n. l. zázrakem podaří zastavit římské legie u Dunaje a českých pohraničních hor, a tím na dlouho potvrdit hranice mezi oběma říšemi. Germáni se však zabíjeli i mezi sebou: např. v roce 17 n. l. se na severních svazích Krušných hor střetli Markomané s Cherusky.

Podle archeologických nálezů se Germáni poprvé na našem území uchytili na Děčínsku (Podmokly) a Podkrušnohoří. Zde pak vydrželi zhruba stejně tak dlouho, jako předtím naši kotlinu drželi Keltové. Teprve stěhování národů, při kterém se sem od východu začaly tlačit bojově zdatné kmeny Slovanů, odtud donutilo Germány v 6. stol. odejít.

Dalimilova kronika se v části o příchodu praotce Čecha nezmiňuje o původním obyvatelstvu, což je důkazem, že ho tu tehdy nezůstalo mnoho. Nelze ani vyloučit, že usedlíci, které tu zastihly slovanské předvoje, byli navíc Germány zotročení Bójové. Po Germánech nám toho každopádně nezůstalo zdaleka tolik jako po Keltech. Jedním z důvodů byl i fakt, že na rozdíl od našich keltských předků se Germánům přes skoro třicetigenerační pobyt na našem území nepodařilo vytvořit pevný státní útvar, existovala vedle sebe jen směs malých kmenových teritorií.

Jak žili

Jak již bylo řečeno, vpád válečnicky zdatných a početných, leč kulturně zaostalých germánských hord vrhl rázem naše území z doby keltské, takřka již raně středověké, skoro o 500 let zpět do hlubin pravěku. Například výroba pomocí hrnčířského kruhu - mimo jiné také keltského vynálezu - byla zapomenuta a znovu se objevila až o mnoho set letech později. Také germánské osady, stavěné poblíž vody mnohdy na zničených keltských sídlech, byly primitivní. Osada se skládala ze zhruba 10 -15 chatek, ve kterých žilo asi 50 lidí.

Vládu v nich měl náčelník spolu s radou starších. Společně třeba soudili: např. za cizoložství byly ženy ostříhány a pak vyhnány z vesnice, muži byli topeni v močálech (jak ukazují nálezy bahnem mumifikovaných mrtvol). Germáni podle svědectví Strabóna také hodně pili alkohol a pak se bavili tancem mezi meči a hroty kopí nebo hrou v kostky. Vrhcáby byly tak populární, že Germán často dokázal prohrát celý svůj majetek, rodinu a dokonce i sám sebe.

Stopy po Germánech

Mezi nejznámější naleziště dokladů a stop po obydlení Germánů na našem regionu patří Jestřebí. V obci je dodnes živá pověst o tom, že na jejím místě kdysi stála osada, která se propadla do močálu. Od té doby jsou zde občas slyšet z hlubin kostelní zvony. Podle historika Ladislava Smejkala se podobná pověst vyskytuje po Evropě v různých obměnách zejména v německy mluvících oblastech. Je proto možné, že zdejší legenda pochází ještě z dob Germánů. Jiný významný objev osídlení z doby bronzové a římské, tedy i po Germánech, se podařil archeologům v Hrobčicích u potoka Syčivka.

Ovšem na severu Čech se po nich našly skutečné poklady, dokonce celoevropského významu. V Libčevsi u Loun se v roce 1908 podařil senzační nález stříbrného depotu Markomanů. Soubor římských denárů z doby před Kristem a germánských šperků z 2. stol. n. l. se nám ale dochoval jen v torzu. Rolník, který nádobu plnou 200 mincí a šperků objevil, nález bohužel neohlásil, ale obratem ho rozprodal na černém trhu, už tehdy spolehlivě fungujícím.

Než se informace dostala k expertům, většina depotu už byla pryč. Přesto z něj dodnes čerpáme informace o životě Germánů u nás, už proto, že se jedná o vůbec nejvzdálenější nález denárů od Říma. Muzeím v Teplicích, Litoměřicích, Libochovicích, Praze a zámku v Duchcově se podařilo zachránit asi 40 mincí, čtyři spony, jehlice a vlastní votivní nádobu. Litoměřické muzeum se ale v roce 1916 zřítilo a z jeho trosek se už nepodařilo všechny cennosti nalézt.

Ještě za normalizace se ale podařilo objevit na burze 13 mincí z pokladu. Pro zajímavost lze uvést, že někteří přisuzují část pokladu ještě Bójům, čemuž by odpovídalo i to, že byl nalezen v těsné blízkosti 75 keltských hrobů.

Vzácný válečný poklad

Neméně vzácný nález se podařil v květnu 2003 v lese u Hradečné hledači pozůstatků z 2. svět. války. Ten ho zpočátku považoval jen za železný šrot schovaný pod balvany. Jedinečný soubor germánských zbraní obsahoval meč, jedenáct hrotů kopí a kovové zbytky štítů. „Mohlo jít o symbolický hrob bojovníků, kteří tu nemohli být pohřbeni, protože padli v cizině, nebo o obětní dar.

Germáni totiž zbraně pohřbívali spolu s těmi, kdo s nimi válčili. Tyto zbraně ale byly navíc schválně ohnuté buďto z magických důvodů, nebo aby je už nikdo nemohl používat,“ vysvětlil historik Jan Střelka. Podle něj se sem původně římské zbraně dostaly buďto jako válečná kořist nebo obchodem.

Ať tak či tak, tolik zbraní z té doby se na našem území ještě nikdy nepodařilo nalézt. To nahrává domněnce, že kopec nad Jirkovem mohl mít pro Markomany kultovní význam. Další germánský meč se také nalézá v chomutovském muzeu z místa, které je dnes pod hladinou Nechranické přehrady. Je zvláštní, že sami Germáni meče zpočátku příliš nevyužívali, dávali přednost spíše krátkému a víceúčelovému oštěpu zvanému „framea“.

S oblibou využívali i různé velké a kvůli signalizaci během boje i různobarevné štíty. Jejich zahození při útěku z boje bylo považováno za největší možnou potupu v životě bojovníka.

Zpracoval Petr Blahuš