DESET LET POTÉ: Poslední šancí pro zoufalé lidi byl násep s kolejemi

Vrchní inspektor Miroslav Mareš z ústeckého pracoviště Odboru šetření mimořádných událostí Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) před deseti lety pracoval jako dozorčí provozu na nádraží Ústí nad Labem západ. Srpnové dny, to byla neustálá pohotovost ve dne v noci.

„Hlavně šlo o to, udržet v provozu trať ze západního nádraží na střekovské, protože to byla jediná spojka pro zásobování, záchranku a policii. Záchranáři nechali sanitku stát na nádraží, přejeli na druhou stranu a nasedli do druhé připravené sanitky. Vezla se vlakem žena k porodu, ale i svatba," vzpomíná Mareš.

Bylo to stresující období, prognózy hovořily o velké vodě až na 14 metrů, což by ohrozilo železniční most, poslední spojnici ústeckého břehu se Střekovem a silnicemi přes kopce směrem na Litoměřice.

„Na pravé straně na železničním mostu bylo uřezané zábradlí u lávky, aby se tam nezachycovaly věci plovoucí v proudu. Způsobily by nebezpečný tlak na most. Likvidace zábradlí znamenala, že by voda protékala s minimálním odporem a most zůstal stát alespoň pro železniční dopravu," dodal Mareš.

Oblastní ředitelství Českých drah, v jehož čele stál současný generální ředitel SŽDC a Ústečan Jiří Kolář, a správa dopravní cesty byly tehdy evakuovány do kanceláří na západním nádraží, kde naštěstí bylo sucho. Všichni se tísnili na malém prostoru a neustále žhavili telefony. Železničáři při povodních obstáli se ctí, stejně jako vojáci nebo hasiči.

Vedoucí ústeckého pracoviště šetření mimořádných událostí SŽDC Petr Zimandl vzpomíná, že v Lovosicích scházelo asi metr do zalití železničního mostu, což nikdy předtím neviděl.

„Jezdil jsem, pokud to šlo, z Litoměřic na Střekov. Jednou jsme na Střekově byli pomalu již ve vodě, jeli jsme tedy „vodním vlakem", což jsem také zažil poprvé v životě. Po našem průjezdu byla trať podél Labe uzavřena. Ale když voda ustoupila, opět se po rychlé prohlídce trati vlaky rozjely, protože to byla jediná dopravní jistota pro stovky lidí. Tehdy byly skutečně doslova narvané vlaky," pamatuje si Zimandl a dodává: „Nezaregistroval jsem po celou dobu jakoukoli nadávku či hanlivou poznámku na železničáře, jako je tomu dnes. Měli jsme různá omezení, lidé je museli respektovat, ale každý věděl, že tohle není legrace. Všichni byli rádi, že i v nouzových podmínkách se mohli na dráhu spolehnout. S nadsázkou lze říci, že lidé cítili, že kde přestane jezdit i dráha, je to v tom místě už konečná. Na Ústecku konečná naštěstí nebyla."

Tragická povodeň ze srpna 2002 zůstala v knižní fotografické vzpomínce Petra Berounského „Viděl jsem". Tehdy bylo vydáno 1000 číslovaných publikací, které byly distribuovány už pár týdnů po opadnutí vody a jejichž prodej přinesl několik set tisíc korun. Peníze byly použity jako příspěvek na obnovu Ústí (Činoherního studia). Podobná kniha se objeví letos s letopočtem 2012. Zmapuje povodňová místa s desetiletým odstupem.

Navíc čtenářům přinese řadu příběhů ze srpna 2002. S některými z nich čtenáře seznamujeme už v předstihu na stránkách Deníku.