Je obtížné fotit v mrazu a náročném terénu či ve výšce 6000 m. Ale v krajních situacích se naskýtá šance pořídit snímky aktérů krásné hry, kterou horolezectví je," říká cestovatel Karel Plechač (82) z Ústí.

„Podmanivá krása velehor a neopakovatelná atmosféra výstupu za námahu stojí, inspiruje mě a vyzývá. Jsem srdcem krajinář i fotograf hor, rád fotografuji cestopisné reportáže, zachycující život obyvatel třetího světa, přírodu a faunu národních parků i významné kulturní památky a stavby," prozrazuje.

Vystudoval SPŠ strojírensko technologickou. Jako aktivní horolezec l. p. 1954 spoluzaložil horolezecký oddíl Spartak Ústí. Absolvoval přes 5 780 skalních výstupů. V letech 19511997 pracoval v Ústí v Závodech průmyslové automatizace v řadě funkcí.

V roce 1994 založil cestovní kancelář World Trek. Organizoval poznávací zájezdy pro vysokohorské turisty i horolezce do Asie, Jižní Ameriky, Afriky a Nového Zélandu, tuto činnost ukončil v roce 2007.

ALE JEŠTĚ TO STIHNETE

Za jeho pestrým životem se ohlíží výstava v Muzeu Města Ústí „Karel Plechač země, lidé, hory". Ukazuje, jak žije vitální horolezec z Tisé u Ústí, cestovatel a fotograf, který došel k nejvyšším horským vrcholům 31 zemí 4 kontinentů.

V muzeu má do 5. června přes 200 autorských snímků, historické i moderní horolezecké vybavení a fotoaparáty. Narodil se 31. března 1934, od dětství miluje pohyb a přírodu.

V roce 1951 v sedmnácti letech objel s kamarády Čechy, další roky Moravu a Slovensko. To již měl malý fotoaparát Welta, dárek od otce. Ve Vysokých Tatrách vystoupil na Lomnický štít, s úžasem pozoroval strmé tatranské vrcholy, pořídil tu své první horské snímky.

Účastnil se řady foto soutěží, získal 23 cen a čestných uznání. Tato výstava je jeho 13., do ústeckého muzea se vrací po 39 letech! Již v roce 1977 tu měl výstavu Pamír.

A S NADŠENÍM

Expozicí se ohlížíte, činíte tak s nadšením. Co na vaší výstavě chybí?
Chybí kamarádi, kteří zahynuli v horách. Franta Chlumský zahynul na Pamíru, já byl tehdy úplně špatnej. Bylo jich bohužel dost. Anebo ti, kteří již zemřeli. Mirek Rada, Láďa Slouka…

Dost smutné vzpomínání, že?
Velmi smutné, prakticky se toho člověk nikdy úplně nezbaví. Rok po nehodě, kdy on se zabil na Pamíru, jsem byl špatnej, dost se mi to vracelo. V další části výstavy to uvidíte na fotkách.

Přesto tu tyto snímky jsou…
Jsou. Slova jsou slova, ale fotografie je prostředek, který ti přiblíží fakta. Může ti někdo vykládat o horách, jak jsou krásný, ale nikdy to není tak dokonalý, jako když vidíte fotografie.

Proč jsou vaše snímky většinou černobílé?
Černobílá proto, že barevná v roce 1950, když jsem začínal fotit, ještě nebyla. Taky jsem něco nafotil na barevný film, ale bylo to tak nedokonalý, že bych si ani netroufl to tu ukázat. Fotky jsem si všechny dělal sám v malém panelákovém bytě v šatně. Byla to práce náročná, strávil jsem při ní určitě stovky hodin.

MŮJ PRVNÍ HONORÁŘ

Máte zde i snímek, za který jste dostal první honorář?
Ano, to je tato fotka ze Závodu míru z roku 1955. To jsem byl na vojně, poslali mi za ni tisíc korun, což tenkrát byly velký peníze. Byl jsem u průzkumníků, měl žold 96 korun a teď mi přišlo tisíc korun. A pak bylo ještě nějaké výročí, fotku použili jako plakát a dostal jsem šest set korun. Jak jsem na vojně přibral, vyrostl ze šatů, mohl jsem si za ně koupit nové.

Jak důležité tu jsou vaše fotoaparáty?
Cením si jich velice, každý má svou historii, ale bylo by to na delší povídání. Je tu třeba Epifoka, do které by se dal namontovat jakýkoli objektiv ze starých aparátů. A tohle je ruská Moskva, koupil jsem ji od starého pána, který k ní měl vztah, ale říkal, že už končí, nikdy fotit nebude. Ruské přístroje měly vynikající optiku, ale mechanika, ta byla dost špatná. Mám z ní vynikající ostré snímky z Pamíru.

TO CO SE VEŠLO

Je pro vás tato výstava unikátní?
Je. Tím, že je k mým narozeninám a také poprvé v této budově muzea.

Berete ji jako dost shrnující?
Je tak shrnující, co se sem vešlo. Ale i další sál bych tu dokázal naplnit.

Dál je k mání vaše báječná kniha „Doteky hvězd a stíny v horách". Bylo náročné ji vydat? Šel byste do toho zas?
Bylo to těžké a drahé a vědět to předem, určitě bych do toho nešel. Jejím prvním čtenářem byla moje manželka Svatava.

Co k životu potřebujete, bez čeho se neobejdete?
Četbu, psaní a práci manuální. Proto mám zahradu, plot, posezení, pergoly, to všechno jsem si udělal sám. Postavil jsem si sám i jezírko. Přišla totiž nejdřív firma a řekla: „Bude to stát 90 - 95 tisíc." I přesto, že mám potíže se zády, pustil jsem se do práce. Mám z toho radost a život jde dál.