Někteří z nich v Praze studovali, jiní shodou okolností do hlavního města přijeli. Stejně tak jako desítka studentů ústecké pedagogické fakulty, mezi kterými byli například Jan Šícha, Karel Vrána nebo Michal Koleček.

Na Národní třídě ten den nechyběli ani divadelníci z Činoherního studia Hana Sršňová, Josef Kadeřábek a Petr Poledňák a také pozdější ústečtí primátoři Lukáš Mašín a Petr Gandalovič.

V samotném Ústí zatím panoval klid a trvalo ještě tři dny, než se pražské nálady přesunuly i tam. Z demonstrace, která se konala 20. listopadu v Praze na Václavském náměstí, telefonoval v přímém přenosu Ústečan, který tam zrovna byl na služební cestě. Telefonní sluchátko vystrčil přímo na parapet okna jedné z kanceláří a aktuální informace a obrovské skandování davu tak mohli slyšet i zaměstnanci ústeckého městského archivu.

Ve stejný den odpoledne zahájili studenti ústecké pedagogické fakulty protestní stávku a ustavili stávkový výbor o třiatřiceti lidech.

O den později byla ústecká vysokoškolská kolej centrem odporu. Zatímco někteří pedagogové a studenti se snažili ještě předstírat výuku, stávkující studenti se báli zásahu tehdejší veřejné bezpečnosti a úzkostlivě střežili kolej na Klíši před policejními provokatéry.

Přesto tehdy někdo na nástěnku umístil provokační leták s kompromitujícím obsahem, své dílo vyfotil a rychle zmizel. Pro studenty to byly dny skutečné odvahy. Strach panoval kvůli fámám o pohotovosti vojáků nebo o přesunu tanků k Praze.

OKAMŽIKY STRACHU

Už 22. listopadu se v ústeckých ulicích začaly objevovat letáky s provoláním o ustavení Občanského fóra, výzvou kardinála Františka Tomáška a svědectvím účastníků masakru na Národní třídě.

Krátce po šestnácté hodině už na Mírovém náměstí stály asi dva tisíce lidí a na konci shromáždění už jich bylo zhruba pět tisíc. Jejich průvod se pak vydal na krátký pochod Pařížskou a Fučíkovou ulicí k hotelu Vladimír a vracel se zpět do středu města kolem okresního výboru a evangelického kostela. V průvodu šly i rodiny s dětmi a s kočárky. Demonstranti pak bez jakéhokoli odporu prošli i kolem budovy komunistického krajského výboru. Byl to první test moci.

Večer po tomto shromáždění pak v sále Národního domu vzniklo ústecké Občanské fórum. Na pódiu stáli všichni zaměstnanci Činoherního studia. Přijeli také studenti z bohoslovecké fakulty v Litoměřicích. Nechyběli „osmašedesátníci" z Obrody a lidé z Československé demokratické iniciativy. Hvězdou večera byl rozohněný režisér Petr Poledňák. Lidé z Činoherního studia sál doslova elektrizovali. Slova litoměřických bohoslovců byla naopak klidná a měla těžko popsatelnou noblesu v přetopeném kotli vášní.

Pražští umělci byli bezesporu motorem tehdejších protestů. „Lidé viděli hvězdy showbyznysu, a to byl signál, že na ně státní moc již nemůže dosáhnout a dodali si také odvahu," vzpomněl ústecký archivář Kaiser. Pro spousty lidí to byly úžasné okamžiky. Popsal je Josef Kadeřábek z Činoherního studia.

„Bývalí činoheráci Karel Heřmánek a Jan Hrušinský přijeli Ústečany podpořit 23. listopadu. Potom se každý den někdo z Pražáků objevil. Například Ivan Řezáč nebo Ondřej Vetchý. V den samotné generální stávky velmi zapůsobila přítomnost Emila Zátopka a Jiřího Bartošky. Fantastické bylo, když Michal Tučný vybalil kytaru a začal hrát. Ivana Chýlková na závěr demonstrace zpívala státní hymnu," vyprávěl Kadeřábek.

BUĎ MY, NEBO ONI

Mocenský zlom konečně nastal až 25. listopadu. V budově krajského výboru KSČ proběhlo dopoledne mimořádné zasedání, které řídil tajemník Jiří Holub. Současně s ním na Mírovém náměstí probíhala demonstrace. Jindřich Žáček z Obrody vyzval demonstranty k pochodu k sídlu krajských komunistů s žádostí o ozvučení náměstí.

„Viděl jsem v proskleném přízemí, jak aparátníci zmateně běhali po budově, někteří právě sledovali videonahrávku mlácení studentů na Národní třídě. Tím, že ideologický tajemník KSČ Jaroslav Kohák ozvučení slíbil a nechal to zařídit ústecký národní výbor, se odpor komunistů zlomil. Začala tak paralýza krajského výboru KSČ," vzpomínal na události současný ředitel městského muzea Václav Houfek.

Vyzáblý student Luboš Hošek, který byl jedním z mluvčích ústeckých studentů, horečku oněch dnů komentoval v bufetu Londýn při gulášové polévce. „Není kam couvnout. Buď my, nebo oni," říkal. Na generální stávku, která se konala v pondělí 27. listopadu, na Mírové náměstí v Ústí nad Labem dorazilo asi čtyřicet tisíc lidí.

FÁMY O MILICÍCH V LIBERCI

Mimo pražské události dlouho nestáli ani studenti a divadelníci z Liberce. Sametovou revoluci pod Ještěd mezi divadelnickou obec „přivezl" v sobotu večer 18. listopadu z pražského Realistického divadla režisér Petr Palouš. „Měl jsem v libereckém Malém divadle (Divadlo F.X. Šaldy, pozn. redakce) reprízu představení Obsluhoval jsem anglického krále. V Liberci samozřejmě nikdo netušil, že se na Národní třídě něco stalo. Televize i rozhlas mlčely. Mobily nebyly. Přišel jsem do šatny a všem jsem to vyprávěl. Dohodli jsme se, že do toho půjdeme," popsal v jednom z rozhovorů pro Deník Petr Palouš a dodal, že na Hrabalovu hru tehdy do divadla přišlo mnoho lidí.

„Divadlo praskalo ve švech a my jsme jim oznámili, že hrát nebudeme a co se stalo. Nastalo absolutní ticho, potom bouřlivý potlesk a dokonce jsme si zazpívali i státní hymnu. Pak na to někteří vzpomínali, že to byl tak úžasný zážitek, který ještě v divadle nezažili. Většina lidí to vzala naprosto pozitivně. Byly to první informace, které se do Liberce dostaly," vzpomínal Palouš.

Přímým účastníkem libereckých revolučních dní byl také herec Ladislav Dušek. Skoro měsíc žil ještě se dvěma kolegy v Divadle F. X. Šaldy, ve kterém začala v Liberci stávka a revoluční dny.

„Režim tehdy dokázal jakoukoliv revoltu potlačit. To, co teď někteří vyprávějí, že to bylo připravené… Nebylo! My jsme opravdu nevěděli nic. Měli jsme jen informace, co nám přivezl Petr Palouš z Prahy. První týden sdělovací prostředky mlčely. Těch falešných zpráv od policajtů po redaktory, kteří nám říkali, že se k Liberci stahují tanky a že tu budou Lidové milice. Nevěděli jsme, co je pravda. Každý den jsme museli překonávat strach a jezdit do podniků a informovat lidi," popsal tehdejší situaci Ladislav Dušek.

První větší demonstraci v libereckých ulicích zosnovali studenti stavební průmyslovky. V pondělí 20. listopadu místo dopolední výuky v nepočetném průvodu prošli středem Liberce od radnice před sídlo sekretariátu KSČ. Od následujícího dne se před radnicí konala shromáždění, která končila diskusemi v divadle. Demonstrace pak vyústily v generální stávku. Tehdy v pondělí 27. listopadu před libereckou radnici přišlo na 20 tisíc lidí.

„V paměti nám především přetrvává okamžik, kdy došlo ke změně a docházelo ke konstrukci něčeho nového," vzpomínal na revoluční dny ústecký primátor Lukáš Mašín. Dnes, sedmadvacet let po listopadu 1989, je to již spíše vzdálený sen.

Smogovou revoluci vystřídala sametováMezi první signály blížícího se pádu komunistického režimu bezesporu patří i ekologické demonstrace, které se konaly od 11. listopadu 1989 v Teplicích. Obyvatele severu Čech tehdy trápil neúnosný smog. Úřady například v některých dnech lidem nedoporučovaly větrat či zbytečně vycházet ven. Plakáty, které na demonstraci zvaly, vylepoval po městě tehdy šestnáctiletý Zbyšek Jindra a Jindřich Uhlíř. Na první demonstraci za čistý vzduch dorazilo asi osm set lidí. V dalších dnech jich přišlo už přes tisíc. Demonstranti peticí požadovali schůzku vedení města s občany a řešení ekologické situace. Komunisté se s demonstranty nakonec sešli 20. listopadu na teplickém zimním stadionu. Hlavním tématem už však nebyla ekologie, ale politika a události na pražské Národní třídě. Česká vláda pak o rok později přijala usnesení k řešení znečištěného ovzduší v severních Čechách.