Odešel opomíjený fenomén Karel Hubáček

Pokud bychom měli vyjmenovat nejvýznamnější osobnosti české kultury a architektura do kulturní oblasti bezpochyby patří, pak by mezi nimi nemělo chybět jméno českého architekta Karla Hubáčka. Člověka, jehož respektoval celý odborný svět a který, z politických i morálních důvodů, zůstal po celý život ve stínu své nejslavnější stavby nadčasového televizního vysílače Ještěd.

Stavbu, která podle některých odborníků i přes izolaci železné opony nesla prvky tehdy vznikajícího architektonického stylu high-tech a která geniálním způsobem propojila estetiku a funkčnost.

„Skloubení estetiky a techniky, právě to byl fenomén Hubáček,“ zavzpomínal jeden z jeho četných žáků architekt Radim Kousal. „Dalším důležitým rysem jeho tvorby byla symbióza a zároveň kontrast s krajinou. Ještěd je toho skvělým příkladem. Tato stavba je i příkladem jeho inovativního přístupu, nezávisle na světovém vývoji tu aplikoval prvky high-tech architektury. Šel s dobou a světovým vývojem, aniž mohl být kvůli politické situaci světovými trendy ovlivněn a inspirován,“ dodal architekt Kousal.

Hubáček, to není jen Ještěd

„Karel Hubáček byl mimořádný v tom, že volil unikátní konstrukce. Ta na Ještědu je kombinací ocelové a betonové stavby pláštěm upnutým na laminátových tyčích, které tvoří pověstný rotační hyperboloid. Plášť je z plastu, který nerušil radiové vlny,“ zhodnotil Hubáčkovo dílo teoretik architektury Zdeněk Lukeš.

Podle něj zůstává jeho dílo ve stínu stavby Ještědu, za kterou mu Mezinárodní unie architektů udělila v roce 1969 prestižní Perretovu cenu.

„Neméně zajímavá a na svou dobu velmi inovativní je například i jeho budova kina Máj v Doksech z let 1957 až 1963,” doložil architekt Lukeš. Příkladem nového přístupu je podle něj i Hubáčkův rodinný dům v Liberci. „Jednoduchá, ve své době velmi moderní stavba,“ hodnotí Lukeš.

„Ve světě si Karel Hubáček získal jméno díky svým radarovým věžím, které byly z technologického hlediska rovněž velmi zajímavé,“ popsal Lukeš vysílače v Adenu a Jemenu ze 70. let.

U nás patří určitě za připomenutí vodárenská věž v Praze (na snímku) nebo stavba kulturního domu v Teplicích s kolonádou od Hubáčkova blízkého spolupracovníka Otakara Binara. „Určitě se dá tvrdit, že jeho práce koresponduje s významnými světovými architekty,“ dodal teoretik Zdeněk Lukeš.

Kousal: Byl to velký učitel

Karel Hubáček nebyl ale jen tvůrcem, který udával směr moderní české architektury druhé poloviny 20. století.

Byl také vynikajícím člověkem vysokých morálních kvalit, kvůli kterým byl minulým režimem opomíjen, či spíše ignorován.

Zdeněk Lukeš ve svém nekrologu pro Lidové noviny dokonce popisuje, že rozhovor, který s Karlem Hubáčkem vedl v roce 1988, nesměl být uveřejněn v odborném tisku a jediný, kdo se jej odvážil publikovat (pouhý rok před listopadem 1989), byl časopis Umění a řemesla.

O tom, že pro přijetí Perretovy ceny, která je přirovnávána k filmovým Oscarům, ho v době normalizace odmítli pustit, už bylo v posledních letech napsáno mnoho.

Podle vzpomínek lidí, kteří měli tu čest ho poznat, v něm však nebyla nikdy zahořklost. Důležitá pro něj vždycky byla samotná práce. O své zkušenosti se dokázal podělit se svými mladými nástupci. A to je velmi vzácné.

Spolu se svým blízkým spolupracovníkem Miroslavem Masákem založil i známou „Školku“ , kde nacházeli příležitost nadaní mladí projektanti, a Karel Hubáček jim tu také zprostředkovával účast v zahraničních soutěžích.

„Mohu směle tvrdit, že Karel Hubáček formoval několik generací českých architektů,“ potvrdil Radim Kousal. „To, že byl zcela jistě hybnou silou české architektury, je jedna věc. Tou druhou, neméně důležitou pro nás byla jeho lidská stránka,“ zavzpomínal na svého učitele Radim Kousal.

„Když se řekne Karel Hubáček, vybaví se mi skvělý člověk a vynikající architekt, který nás rozhodujícím způsobem ovlivnil. Mrzí mě jen, že zůstal po celý svůj život nedoceněn a tato nedoceněnost přetrvala bohužel dnes,“ dodal Kousal.