I mezi Ústečany se najdou tací, kteří pravidelně pomáhají. A zcela nezištně. Nejsou lhostejní k osudu lidí, kteří v životě neměli tolik štěstí.

„Díky dobrovolnictví jsem se setkala s velmi pestrou škálou lidí. Od starých a nemocných pacientů, zdravotně postižených klientů, malých, zanedbaných Romů až po drogově závislé, kteří se rozhodli se svými běsy bojovat. To jsou zkušenosti a praxe, které nevyčtete z žádného manuálu," říká dobrovolnice Martina Heřmanová.

Soucit není na místě

Lidé často chtějí nad neštěstím druhých projevit lítost, ale to je to poslední, co takoví lidé potřebují. Mnohem více ocení normální chování.

„Soucit a litování je to poslední, co třeba onkologicky nemocní pacienti chtějí. Naopak touží pouze po tom být normální a aby tak s nimi ostatní jednali," vysvětluje Martina Heřmanová.

„Například postižení klienti vám ani nedovolí být lítostiví, protože když vidíte, jak se dokáží radovat z maličkostí, tak máte hned úsměv na rtech," doplňuje Martina Heřmanová.

Pomoci můžete i vy!

Dobrovolnictví přináší také zábavné okamžiky. Přímo dobrodružné bylo, když ústecké dobrovolnické centrum hledalo dobrovolníka pro mladého muže ze Srí Lanky, který uměl pouze tamilsky. Ze země musel uprchnout, ale o život v Ústí měl velký zájem a chtěl se seznamovat s lidmi.

„Jelikož se jinak než svým národním jazykem nedomluvil, byl to pro dobrovolnici velký zážitek. Ale nadšení ho hnalo dopředu a společně se učili žít v naší zemi," uvádí ředitelka ústeckého dobrovolnického centra Lenka Černá.

Stačí se rozhlédnout

Dobrovolnictví v jakémkoli směru je rozhodně záslužné. I ústecký Domov pro děti a mládež se snaží jít příkladem a pomáhá lidem i přírodě.

„Projekty, které jsou na dobrovolné bázi, děláme nejen pro jejich efekt, ale také z výchovného hlediska. Bohužel v Ústí je tolik dobrovolníků, kteří už několik let bezplatně organizují sportovní, kulturní kroužky nebo skauta, ale málo se o nich mluví i píše," dodává na závěr ředitel ústeckého domova dětí a mládeže Jan Eichler.