Pak ale padly roku 1914 výstřely v Sarajevu. Po čtyřech letech bezuzdného vraždění na frontách první světové války přibývalo v Ústí sirotků, mrzáků, vojenských lazaretů a hlad. Situace rychle spěla k pádu habsburské monarchie.

Místní Němci to sledovali s obavami. „Skutečnost, že v Praze již v polovině října 1918 hovořili veřejně o zřízení samostatného československého státu, budila v Ústí v kruzích ústeckých německých nacionálů a německých sociálních demokratů neklid," píše o tom Vladimír Kaiser v Dějinách města Ústí.

Rozpakům a nejistotě nezabránil ani manifest Karla I., posledního císaře Rakouska Uherska. Vyhlásil jím 17. října 1918 na území Předlitavska federaci. „Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad," sliboval císař, ale marně.

V Praze „muži 28. října" Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár vyhlásili samostatné Československo. Trvalo ale ještě asi dva měsíce, než mladá republika upevnila na Ústecku svou moc.