Válku provázely hladové bouře

Především zástupy raněných, padlí a nedostatečné zásobování. To vázlo stále hůř a hůř, až to dospělo do bodu, kdy chyběl i ten nejzákladnější tovar.

Veřejné vývařovny

Mnoho obyvatel města za této situace nebylo prostě schopno zajistit si alespoň základní obživu. Proto vznikaly nejrůznější vývařovny pro chudé. Třebas ve Velké Hradební ulici byla již roku 1888 zřízena Společností pro lidovou jídelnu pod vedením Marie Kindermannové, jídelna pro chudé. Ta měla za úkol připravit hodnotnou a cenově dostupnou stravu pro místní pracující a školní mládež. Před válkou vydávala čtyřicet tisíc porcí ročně. V závěru války však výdej vzrostl až na osm set tisíc!

Jedno jídlo stálo sedmdesát haléřů a před jídelnou se táhly dlouhé fronty potřebných. Prostředky na provoz jídelny společnost získávala od města, či z dobrovolných darů a sbírek. Uhlí na topení dodávaly firmy ústeckých magnátů Ignaze Petzcheka a Jakoba Weinmanna. Ve všech školách pak personál dětem vařil alespoň polévku.

Říšská organizace rakouských žen zas v budově Ressource a o něco později i v Mlýnské ulici vybudovala jídelnu pro úředníky, svobodné muže a nepříliš majetné manželské páry.

Nic z toho ovšem nepokrylo potřeby nejnižších společenských tříd zcela. Následkem toho propukaly hladové stávky. První vyhlásilo 10. května 1918 sto devadesát žen pracujících v krásnobřezenské přádelně Meinl a dědicové. V červnu vyhlásili stávku kvůli nedostatku potravin i dělníci z cukrovarů v Neštěmicích a Krásném Březně.

První velké hladové rabování propuklo 2. listopadu 1918, tedy po pádu monarchie 28. října, na střekovském nádraží.

Rekvizice surovin

Válka se projevovala i v nařízené rekvizici kovů, především mědi, zinku, cínu a mosazi, pro výrobu zbraní a munice. Za oběť tomu padla i nejrůznější cenná umělecká a historická díla jako sochy, zvony a píšťaly z ústeckých kostelů. Týkalo se to i kaučuku, kopřiv, kaštanů, žaludů, kostí a podobně.

Konec války a ustavení Československa pak provázely epidemie španělské chřipky, rabování, národnostní třenice a přestřelky. Trvalo několik let, než se vrátilo zásobování do normálu.

Tečku za válkou udělalo odkrytí osmimetrového pomníku padlým na centrálním městském hřbitově na Ovčím vrchu v roce 1924. Dnes již neexistuje.