I přemnožené hraboše bolí bříška

Představuji si mnoho set metrů vysokého mimozemšťana kráčejícího po naší planetě. Zrak upírá pod nohy, přesněji pozoruje hnízda přemnoženého živočišného druhu, která zásadním způsobem narušují ráz krajiny a její schopnost obrážet zelení. Cestičky kolem hnízd jsou pochozí (rozuměj: používané). Mimozemšťan takhle projde desítky kilometrů. Přemýšlí, jak problém s přemnoženými lidmi vyřešit. A pak ho napadne řešení.

Kladivo na stavebníky

Druhý den se vrátí s pytlem lákavých bonbonů. Otrávených samozřejmě. A dá si práci, že je naklade na cestičky u domů. Ráno je cestou do školy objeví lidské dětičky. A pochopitelně je sežerou. S ukrutnými bolestmi bříška pak umírají celý den.

Zodpovědní za bolest

Tenhle příběh mne napadl u reportáže ČT z pole zasaženého přemnoženými hraboši. Je tedy třeba přiznat, že pole vypadalo fakt příšerně. Nemohlo být pochyb o tom, že si hraboši chtěli přivlastnit všechny plody naší, respektive zemědělcovy práce. A souhlasím, že to nemůžeme připustit.

Jenom bychom hubení hrabošů, stejně jako například vyhazování tisíců nakažených husí do kontejnerů s chlorem, neměli brát tak samozřejmě. Hubit ve velkém živé tvory by nemělo být samozřejmé, jakkoli to může být v zájmu našeho přežití.

Jistě, zákony přírody jsou nemilosrdné. I v přírodě živí tvorové odnepaměti soupeří o zdroje a kradou si své vlastní svalové tkáně, proteiny, tuk… Silní pojídají slabší a nikdo si nemůže být jistý životem. Přemnožení hraboši na polích anebo husy nakažené ptačí chřipkou ve velkochovech jsou však přece jen důsledkem něčeho jiného. Jsou plodem nerovnováhy, kterou jsme svým přístupem způsobili my. Hraboš by se sotva přemnožil, kdybychom mu nepřipravili monokulturní hostinu. A výsledek? Jsme to znovu my, kdo musí zasáhnout. A musíme zasáhnout nepřirozeně a brutálně.

Je nám třeba soucitu

Pro zemědělce z reportáže je hraboš zloděj a nepřítel. Pochopitelně. Já se na to díval z tepla domova a napadlo mě, jak asi dlouho otrávený hraboš umírá a jak velké má bolesti. Ta myšlenka je skoro sebevražedná, protože jakmile si připustíme, kolik bolesti v říši zvířat způsobujeme, mohli bychom zešílet. A už bychom se masa nedotkli.

Zdroj: DeníkNeříkám, že to máme dělat. Každý, kdo chce přežít, musí být trochu otrlý. Jen by se ono působení bolesti nemělo dít s takovou samozřejmostí. Měli bychom umět zamyslet se nad důsledky svých činů a soucítit. Už jen soucítěním by se svět stal lepším místem pro život.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.