Roste nebezpečí, že Rusko napadne Ukrajinu

Před pár dny, na besedě v příbramské knihovně, mi jedna paní položila otázku, jak moc je pravděpodobná hrozba války na Ukrajině a v jejím důsledku velkých přesunů armád přes Českou republiku jako tradiční středoevropskou křižovatku.

Někomu by se mohlo zdát, že taková úvaha je příliš vzdálená. A to nejen na stupnici pravděpodobnosti, ale také geograficky. Ruské bojové jednotky, rozmístěné podél hranic s Ukrajinou, jsou od nás přece více než tisíc kilometrů. A navíc, protože Ukrajina není členem NATO, alianční armády jí v případě ruské agrese ani nemohou poskytnout přímou aktivní vojenskou pomoc.

Zdroj: Deník

Mně ale hrozba války a možných vojenských přesunů po Evropě tak nereálná nepřijde. Dosavadní vývoj ukazuje, že prostor pro pouze diplomatické řešení se časem zmenšuje, naopak roste pravděpodobnost nějaké formy hybridního útoku nebo v tom nejhorším případě i rozsáhlé vojenské agrese. Tomu se část spojenců snaží předejít oznámením rozmístění dalších spojeneckých sil na území východního křídla NATO, jako výrazu odhodlání neustupovat ruskému tlaku. Ten totiž zdaleka nesměřuje jen proti Ukrajině, jejíž armádu a zájem vstoupit do NATO označuje Rusko za zásadní ohrožení své bezpečnosti. Ukrajinská armáda, přestože je dnes jednou z největších v Evropě a je i dobře vyzbrojená, by těžko mohla ohrozit Rusko s jeho vojenskou silou a zdroji. Ukrajina ani NATO nemá sebemenší zájem na zhoršování vztahů s Ruskem nebo dokonce na agresi.

Putin neohrožuje jen Ukrajinu

Ve skutečnosti se Rusko bojí toho, že se Ukrajina stane součástí Západu a jeho institucí. Že by snad mohla být stabilní, bezpečnou a prosperující zemí, která by ve velké části ruské populace vyvolala otázku: „Proč ne my, když už i ti Ukrajinci?“. Potenciál k tomu Ukrajina rozhodně má – ve svém průmyslu, v poloze s přístupem k moři, v nerostném bohatství nebo v úrodné zemědělské půdě. Stručně řečeno – Rusko nechce Ukrajině umožnit, aby se zachovala jako suverénní stát, který využije svého práva na sebeurčení a svobodně se rozhodne vydat se směrem, jaký si určí.

V tom je dnes hlavní rozdíl mezi Ruskem a Západem. NATO jasně říká: naše dveře jsou otevřené, a pokud sdílíte naše hodnoty a strategické cíle, respektujete platná pravidla, splňujete kritéria pro vstup a chcete svobodně jít mezi nás, tak jste vítáni. Rusko naopak říká: co chcete vy, to je nám úplně jedno, a budete dělat jen to, co vám dovolíme.

Už proto nelze Rusku ustupovat. Je v našem vlastním zájmu zastávat spolu s našimi spojenci principiální postoj, že v systému mezinárodního práva, kde jsou si všechny země rovny, má každá suverénní země právo na sebeurčení a má právo se svobodně rozhodnout, kam chce patřit a kam chce směřovat. Proto nelze přistoupit na návrhy Ruska, aby se jednalo o Ukrajině bez Ukrajiny, nebo o bezpečnosti v Evropě bez Evropy, protože bychom tím přistoupili na jeho hru, že má právo veta v záležitostech suverénních zemí.

V krizi nacházíme jednotu

To je totiž to, o co se dnes skutečně hraje. Jde o budoucí podobu světa. Buď se bude vyvíjet v souladu s existujícím systémem mezinárodního práva, nebo se bude řídit podle pravidel vymýšlených v Moskvě a v Pekingu.

A tím se vracím na začátek k dotazu paní z příbramské knihovny. Podle mého názoru je ozbrojený konflikt velkého rozsahu mezi Ruskem a Ukrajinou méně pravděpodobný než nějaká forma hybridní operace. Ale konflikt mezi Východem a Západem, jehož aktuálním dějištěm je Ukrajina a který se výrazně dotýká i nás, ten nejen hrozí, ten dokonce probíhá. A je na nás a dalších západních zemích, jak se nyní zachováme.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.