"Když to tenkrát prasklo, nebylo to příjemné období pro mě, pro klub ani pro rodinu," svěřil se Šotnar, který ví, kdo vyzradil jeho budoucí přesun do Pardubic médiím.
Do Ústí jste přišel v únoru 2021. Předloni jste byli blízko bronzu, teď máte stříbro. Jak byste zhodnotil své účinkování ve Slunetě?
Z hlediska sportovních výsledků určitě pozitivně. Dosáhli jsme zde úspěchů, které tu dřív nikdy nebyly. Ať už to byla účast ve Final 4 Českého poháru, loňská rekordní série výher nebo letošní stříbrné medaile. Myslím, že jsme vybojovali i úspěchy pro město jako takové, protože stříbro v nejvyšší soutěži mezi těmi nejsledovanějšími sporty tu dlouho nebylo. K tomu jsme posunuli Ústí v rámci českého basketbalu do úplně jiných pater. Základy k tomu ale položil už můj předchůdce Tonda Pištěcký, který odvedl velice dobrou práci. Sluneta je nyní týmem s velice dobrým zázemím a fanouškovskou základnou.
Nyní odcházíte do Pardubic. Proč právě tam a proč právě teď? V Ústí jste měl ještě rok platný kontrakt…
Těch důvodů je víc. Za sebe mohu oficiálně prozradit to, že jsme spolu s mým agentem řešili různé nabídky už od loňska, ale já chtěl ještě minimálně tuto sezónu zůstat v Ústí. Měl jsem ale s generálním manažerem klubu dohodu, že pokud přijde nějaká pro mě zajímavá nabídka, dostanu zelenou. V lednu se to ještě zintenzivnilo, nerozhodoval jsem se ale jen sám za sebe ale i za rodinu. Líbí se mi pardubická vize. Beksu pořád vnímám jako jeden z nejlepších týmů v lize, proto věřím, že se nám podaří tu vizi naplnit.
Nemáte pocit, že odcházíte tak trochu od rozdělané práce? Slunetu jste neskutečně pozvedl, složil jste skvělý tým, určitě by tu pod vámi řada hráčů ráda zůstala…
V době, kdy jsem učinil toto rozhodnutí, jsem ještě nevěděl, že tato sezóna dopadne tak skvěle. I proto jsem nechtěl ještě nikam do zahraničí, všude jsem říkal, že jsem kouč, který ještě nedokázal nic pořádného v Česku. Jsem ale ambiciózní trenér a Pardubice jsou ambiciózní tým. Neříkám tím, že Ústí není, ale Beksa je v tomhle ještě o kousek dál. Sluneta má před sebou pořád hodně práce v mnoha ohledech, byť tu jde poslední roky všechno nahoru.
Do realizačního týmu si s sebou berete i své bývalé kolegy z Litoměřic…
Je to tak, na pozici prvního asistenta se mnou odchází Honza Dvořáček (současný šéftrenér mládeže Slavoje Litoměřice, pozn. autora). Už v Litoměřicích se nám spolupracovalo skvěle, navíc spolu máme i kamarádský vztah.
play_fill
Perličky o stříbrných hrdinech
Skvělé individuality, z nichž Šotnar složil výborný celek. Sehraný a především soudržný. "Zajímavosti o hráčích? To nebude jednoduché, u některých už beru spoustu věcí jako rutinu, takže to člověku ani nepřijde," odpoví na dotaz ohledně sondy do stříbrné kabiny. Přesto pár věcí z paměti vyloví.
Ty Nichols: "V rozhovorech napovídal zajímavostí spoustu. Já bych zmínil, že do Čech přišel z kosovské ligy, o níž se tvrdí, že každý, kdo v ní hrál, prošel opravdu těžkou zkouškou. Po ní jste připraveni na vše, je to tam opravdu hodně ostré."
Lamb Autrey: Muž, k němuž se váže řada příběhů, ať už o jeho tetováních či dalších výstřednostech. V posledním domácím finále si o poločase vyměnil boty, téměř na každý zápas má jiný účes. "Mockrát se mi stalo, že jsem šel po tréninku k autu a Lamb za mnou dobíhal zda ho mohu po cestě vzít k barber shopu. Kolikrát i mě překvapilo, co si dokáže na tu hlavu dát. Ještě bych zmínil, že má opravdu velké množství drogérie, tolik věcí nemá snad ani moje manželka. A jeho boty? Vím, že podepsal smlouvy například s The Streets nebo s Converse, takže bot má opravdu spoustu, možná proto je tolik střídá.
Delvon Johnson: Obrovitý pivot poznal v Čechách, konkrétně během angažmá ve Svitavách, svou současnou přítelkyni. Střídavě tak tráví čas v sezóně v České republice a léto v USA. "Vím, že loni byli v Denveru u Svejcarových, protože jsou velcí kamarádi se Spencerem."
Ladislav Pecka: "Láďa je vášnivý zahrádkář. Je první z týmu, kdo je opálený, jakmile jen trochu vyleze sluníčko, už je do půl těla a maká na zahradě nebo okolo domu. U něj jsem se nikdy nemusel bát, že by po letní pauze přišel nepřipravený, protože když neměl v ruce basketbalový míč, držel krumpáč nebo lopatu."
Johan Haiblík: "Poprvé jsem ho poznal když jsem v mládeži vedl v Litoměřicích Honzu Karlovského, Honzu Maděru a další a on proti nám hrál za Liberec. Trénoval jsem ho až v Ústí. Je to ale vicemistr ČR v kategorii U11, kde brali stříbro s Litoměřicemi. Tenkrát se hrálo mistrovství republiky v Ústí a vyhrál ho Písek, kde tenkrát válel Víťa Krejčí, který je dnes v NBA."
Mladí Češi: "Zaslechl jsem, že parta kolem Martina Nábělka, Davida Žikly a dalších českých kluků je v Ústí vyhlášená v tradičních hospodských kvízech."
A co váš realizační tým z Ústí?
Mluvil jsem se všemi, ať už to byl Adam Křemeček, Honza Moucha nebo Pepa Pokorný, ale z různých důvodů to nedopadlo a všichni se rozhodli zůstat ve Slunetě. Věřím ale, že to není konečná stanice a v budoucnu se ještě někde potkáme.
Není tajemstvím, že si vás velmi oblíbil i Ty Nichols, jaký máte vztah s ním? Objevily se i zvěsti, že by měl jít s vámi do Pardubic…
Řekl bych, že se mezi námi během sezóny vytvořilo opravdu silné pouto. Ne že bychom spolu s rodinami jezdili někam na dovolenou, ale z obou stran tam byl obrovský respekt. Já si hrozně vážím možnosti a zkušenosti trénovat takového hráče. Vím, že hrozně touží po českém titulu, ale kde bude příští sezóny hrát je spíš otázka na něj. Určitě měl i nabídky ze zahraničí, sám si musí zvolit, zda chce jít ven nebo chce ještě dobýt slávu na tuzemských palubovkách.
Informace o vašem konci v Ústí se objevila v době, kdy vrcholila nadstavba. Jak jste to tehdy vnímal? Pro vás i pro hráče to určitě nebylo příjemné…
To máte pravdu. Ústí ani Pardubice tehdy nechtěly, aby se ta informace dostala ven, ale bohužel prosákla a jedno z nepříliš známých médií ji využilo ke své propagaci. Dotklo se to všech, mě, rodiny, týmu… Naštěstí nás to spíše posílilo a ve finále to udělalo více užitku než škody, kterou to napáchalo na začátku.
Máte představu, odkud tehdy informace unikla?
Ano, vím, kdo to tenkrát rozhlásil, ale jmenovat nebudu. Vím, že ten člověk nepřál úspěch ani ústeckému basketu v této sezóně, takže myslím, že to, co jsme letos dokázali, pro něj bylo dostatečným trestem.
play_fill
Čeká vás stěhování, poprvé v kariéře opustíte rodné Litoměřice. Těšíte se?
Přiznám se, že jsem ještě neměl úplně tolik času to řešit. Je týden po sezóně a já se ještě pořádně nezastavil. V příštím týdnu už to bude lepší, takže budu mít čas všechno připravit a zároveň si to naplno uvědomit. Ale jak jsem říkal, nestěhuji se sám ale s celou rodinou, takže v tom to bude daleko jednodušší.
Už máte vybraný nový domov?
Ano. Musím ocenit komunikaci ze strany klubu v tomto ohledu. Byla opravdu na vysoké úrovni. Šlo vidět, že mají zájem i na tom, abychom se tam s rodinou cítili dobře, takže věci jako škola pro staršího syna a tak dále už jsou dávno v procesu. Během června a července se postupně přesuneme i my, abych mohl s novým týmem 1. srpna začít letní přípravu.
Pardubice se každoročně netají vysokými ambicemi. Co vás podle vás čeká v novém angažmá?
Jak už jsem říkal, vytyčili jsme si nějakou vizi, kterou chceme naplnit. I proto jsem podepsal střednědobý kontrakt. Pardubice tvoří novou kostru týmu, která by měla být složená z mladších hráčů na delší období, které vhodně doplní cizinci. To by pak postupně mělo přinést výsledky, osobně doufám, že třeba i v evropském měřítku.
Basketbal jako obsese. Šotnar sní o Evropě nebo o nároďáku
Pod koši se dřív sám proháněl, jeho hráčskou kariéru ale zastavilo velmi brzy zranění. Naštěstí, mohli by si s trochou nadsázky dnes říct v Ústí. Stále ještě mladý kouč zažil se Slunetou svůj první velký kariérní úspěch. A doufá, že stříbro z české ligy nebude tím posledním.
Jak byste definoval svůj vztah k basketbalu?
Zajímavá otázka, ale zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Je to pro mě láska už odmalička, jelikož moji rodiče basketbal hráli, takže mě k němu přivedli a dostal se mi hodně pod kůži. V poslední době se z toho stala možná i trochu obsese, která se prolíná i do osobního života. Probouzí ve mně nadšení, ale pochopitelně jsou i dny, kdy to není úplně optimální. Naštěstí mám skvělou rodinu, která to chápe a vždy mě podrží.
Hrál jste i vy někdy závodně basketbal?
Ano, v šesti letech jsem začal v Litoměřicích, nakonec mám dva tituly mistra republiky, dvakrát jsme byli vicemistry a v kategoriích U16 a U18 jsem se podíval i do národního týmu. V osmnáctkách jsem se dostal do závěrečného výběru před Kubou Šiřinou (současný lídr Opavy, pozn. autora), pak se ale naše kariéry vyvinuly zcela odlišně. V 19 letech jsem ještě jezdil trénovat do Ústí pod tehdejším trenérem Bobem Šedivým, ale za Slunetu jsem nikdy nenastoupil. Postupně mě začalo limitovat zranění zad a okolo 20. roku věku jsem začal upřednostňovat trenéřinu.
V ní jste v posledních letech dokázal hodně, ale jaké byly vaše začátky?
Jako asi každý kouč jsem začínal nejdřív u přípravky v Litoměřicích, ale pak najednou nebyli trenéři a mně spadla do klína tehdejší sedmnáctka a devatenáctka. Hned první rok jsme úspěšně sestoupili z dorostenecké ligy, takže jsem měl opravdu impozantní nástup (smích). Postupně jsme se ale dokázali vrátit, probojovat se až do extraligy a získat status Sportovního centra mládeže.
A pak přišel přesun k chlapům…
Ano, začal jsem si postupně rovnat své priority a sny, s nimiž logicky korespondoval seniorský basket. Dostal jsem tedy na starost litoměřické céčko v krajském přeboru, následně pak béčko a áčko. Do něj jsem se dostal jako hlavní kouč sezónu poté, co jsem v něm skončil jako hráč.
Postupně jste se dopracoval i do národního týmu, kde jste jedním z asistentů trenéra Ocampose. Jaké mety byste chtěl jednou dosáhnout?
Mým snem je být jednou hlavním trenérem nároďáku, případně bych rád koučoval nějaký přední evropský tým.
Můžete být trochu konkrétnější?
Mám rád Španělsko případně Itálii (úsměv).
A co kdyby přišla nabídka z jiného národního týmu, než je ten český?
Beru se jako produkt českého basketbalu, s nímž jsem spojený, takže si to neumím úplně představit, ale vyloučit se to nedá nikdy. Trenérská cesta bývá často dlouhá a nevyzpytatelná.
K trenéřině patří i vzdělávání, vy máte za sebou i dost zahraničních stáží. Na jakou vzpomínáte nejraději?
Jak už jsem zmínil, beru se hlavně jako produkt České basketbalové federace, ale pokud bych měl vybírat ze zahraničí, tak bych zmínil dvě. První byla na univerzitách v USA, kdy jsme měli možnost navštívit i NBA, to bylo v Texasu. Druhou byl intenzivní osmiměsíční kurz nazvaný Euroligová akademie trenérů, kde byli právě i trenéři z Euroligy.
Trenér musí mít od všeho trochu, musí být taktik, psycholog, rétor ale nesmí mu chybět ani empatie. Souhlasíte?
Určitě. Je k tomu zapotřebí také vášeň k tomu sportu a vědomosti. Trenér by se měl stále vzdělávat a především být dobrý člověk pokud chcete být lídr. Hráči to vycítí. Nemyslím tím být za každou cenu hodný, ale umět si u hráčů vybudovat úctu a respekt pro to, jaký máte charakter.
Z jakých zdrojů čerpáte mimo basketbalové obory?
Krom basketbalu mám rád vlastní rozvoj osobnosti. Nejen profesně, ale i v jiných oblastech života. Hodně si tedy na toto téma čtu případně koukám na dokumenty, podcasty a podobně.
A jak si pak člověk od toho všeho odpočine? Jste spíš někdo, kdo se někam zavře sám nebo s rodinou, nebo si zajdete třeba na jiný sport s vědomím, že jste osvobozený od trenérských povinností?
To je u mě těžké (úsměv). Jak už jsem říkal, basketbal je pro mě obsesí, ale když už fakt dojde na odpočinek, jsem raději s rodinou. Jsem v tomhle hodně introvertní, takže relaxuji klidně i sám někde v přírodě, ideál je jít se třeba proběhnout. Nebo si sednou sám někde do kouta v hospodě na malé vesnici, kde se mnou nikdo nechce řešit basket. Samozřejmě ale mám rád i jiné sporty, takže si pustím třeba hokej nebo tenis či fotbal. Na ten si klidně zajdu i na okresní úrovni. Nejvíc ale preferuji odpočívat sám případně s rodinou.
