Silvestra slavil například v legendárním zlatokopeckém městečku Dawson City v kanadském Klondiku, s indiány v amazonské džungli, mezi přímými potomky lovců lebek na Šalamounových ostrovech, jako kovboj v Patagonii… Nyní žije ve Rtyni v Podkrkonoší. Proslulé diashow už nedělá, věnuje se psaní knížek. Nejhorší Silvestr života zažil při nebezpečné plavbě na plachetnici, která málem ztroskotala na korálových útesech v Tichém oceánu při plavbě na Tahiti.

"Bylo to strašné drama na začátku mé první cesty kolem světa. Naproti tomu jeden z nejpohodovějších Silvestrů jsem na této cestě zažil hned o rok později na Novém Zélandu, kde jsem v horách Jižního ostrova objevil horká jezírka s teplotou vody kolem 40 stupňů," vypráví. Ačkoliv mu je 74 let, stále se nevzdává cestovatelských plánů. Chtěl by se opět vydat do divočiny v kanadských horách Mackenzie. V 80. letech si tam postavil srub u jezera na pozemku, který si pronajal od kanadského státu na 99 let a rýžoval zlato.

Co dalšího jste zažil při Silvestrech?
Pěkné to bylo například na jednom z ostrovů v Západní Samoe. Tam se obvykle dává jako dar náčelníkovi živé prase. Já jsem však připlaval na ostrov z plachetnice kamaráda a náčelníka uspokojil vepřovými konzervami ze svých zásob. Zůstal jsem tam skoro měsíc. Dokonce mě chtěli oženit. Zalhal jsem jim, že jsem již v Evropě ženatý. Pomáhal jsem tam domorodcům na plantážích a lovil ryby. Pěstují hodně kakao. Na Šalamounových ostrovech jsem se podíval na místo, kde se kdysi konaly slavnosti lovců lebek. Domorodci si je tam tenkrát vystavovali po výpravách k nepřátelským kmenům.

Cestovatel, fotograf a spisovatel Leoš Šimánek, rodák z Chocně, žije ve Rtyni v Podkrkonoší. Dodnes má srub, který si sám postavil v roce 1980 v severozápadní Kanadě u jezera Clark v horách Mackenzie. Pozemek má pronajatý od státu na 99 let. Na podzim vydal novou autobiografickou knihu Život plný dobrodružství. Dříve mu vyšlo 26 knih, například Na kanadském severu - zpátky do divočiny, Tichomoří - barevný svět tropů, Americkým západem - pěšky a na koních z Mexika do Kanady, Jižní Pacifik - ostrovy na konci světa.

Máte i vánoční zážitek?
Ano. Z ekvádorské džungle z povodí Amazonky, kde jsem dostal opičku a papouška. Ty se mi později velmi hodily a díky nim jsem se dostal na Galapágy. V horách Západní Nové Guinei jsme ulovili na Štědrý den kance. Nejdříve to vypadalo, že se domorodci chystají na válečnou výpravu. Ve vesnici nastal povyk, muži začali snášet oštěpy, luky, šípy a kamenné sekery. Bylo to ale kvůli lovu divočáka. Ten pak vypadal jako ježek, prošpikovaný šípy. Upekli ho v peci na rozžhavených lávových kamenech. Domorodci žasli nad mojí mačetou. Posléze jsem ji vyměnil s náčelníkem za kamennou sekeru, kterou mám dodnes. Byl jsem tam na přelomu 70. a 80. let a lidé v tamních nepřístupných horách žili pořád ještě jako v době kamenné.

Jak to tam vypadá dnes?
Obávám se, že misionáři se rozpínali všude a takový styl už je historie. Místo krytu ze špice dýně na penisu a jakýchsi suknic z bambusových obručí tam domorodci nyní jistě už nosí kalhoty, ženy sukně a trička.

Potkával jste se rád při svých cestách s domorodci?
Přímo jsem je vyhledával. Zajímalo mě, jak žijí. Dříve jsem kvůli tomu cestoval zásadně sám.

Měl jste někdy mezi domorodci strach o život?
Mezi domorodci nikdy. Jedině snad na ostrově Ambrym v souostroví Vanuatu mezi Korálovým a Šalamounovým mořem v Oceánii, kde jsem se nechal vysadit nákladní lodí. Chtěl jsem se dostat na tamní sopku. Domorodci mi ale pohrozili, že mě zabijí, pokud na ni vyrazím. Když na ni totiž jeden běloch přede mnou vylezl, sopka začala chrlit popel a zničila jim pole. Proto ji nechtěli rozzlobit. Samozřejmě jsem si výstup na sopku rozmyslel.

Pobýval jste také mezi indiány v Severní Americe. Jaké s nimi bylo soužití?
Dlouho jsem s nimi žil na kanadském severu na řece Mackenzie, lovil jsem s nimi a chytal ryby. Od nich jsem se naučil stavět sruby, vysoko v horách klást pasti na kožešinová zvířata a vydělávat kůže. To jsem zužitkoval v kanadské divočině, kde jsem si později postavil srub. Kanadští indiáni byli velmi přátelští, ale bohužel ti, žijící ve vesnicích, měli problém s alkoholem.

Máte pořád v kanadské divočině srub?
Ano. Pořád tam stojí. O tom, postavit v kanadské divočině srub, jsem snil celý život. Je to 150 kilometrů od nejbližší civilizace. Hektar půdy u jezera Clark jsem si pronajal od kanadského státu na 99 let. Dostal jsem zlatokopeckou licenci a měl tam zábor 4 čtvereční kilometry na rýžování zlata. Ale ten jsem musel každých 10 let obnovovat.

Našel jste nějaké zlato?
Zlato jsem našel, ale moc ho nebylo. Našel jsem jemné lupínky, za půl dne jsem toho vyrýžoval zhruba za 5 dolarů, takže to nebylo moc efektivní. Na zlatě jsem určitě nezbohatl.

Kdy jste byl v kanadském srubu naposledy?
Dlouho jsem tam nebyl, naposledy skoro před 15 lety. Nestojí za to, aby tam člověk vyrazil na měsíc. Nejlépe je vydat se na jaře a vrátit se na podzim, aby byl čas si něco vypěstovat.

Co jste tam pěstoval?
Všechno možné, hlavně zeleninu. Měli jsme tam psa, kozu, prase, slepice. Když jsme šli na výlet, tak jsme vyhnali zvířata na střechu srubu, aby se ně nedostali medvědi a vlci. Ti tam žijí v bezprostřední blízkosti.

Kolik jste ve svém životě potkal medvědů?
Moc. Jeden grizzly nám na Aljašce málem skočil do člunu, když na skále vybíral mladé rackům z hnízd. Jedno mu spadlo dolů pouhých pět metrů od nás. Medvěd měl strach o svou kořist, chtěl ji bránit a zaútočil. Při couvání od skály jsme narazili motorem od člunu, rozbitá vrtule začala vydávat ječivý zvuk a ten ho od skoku odradil. Jiné kontakty s medvědy nebyly tak rizikové. Medvědi žijící v divočině jsou plachá zvířata. Manželka jednou utekla před medvědem, když sbírala borůvky.

Co se stalo?
Myslela si, že medvěd chce zaútočit, když se postavil na zadní. Lekla se, dostala strach a celá vyděšená prchala pryč. Medvěd ale útočí jen tehdy, když sklopí uši, přikrčí se a pak vyrazí.

Počítáte, že se ještě podíváte do vašeho srubu?
Velice rád, s dětmi to plánujeme. Když jsme tam byli naposledy, tak jsme se snažili srub zabezpečit, aby vydržel co nejdéle. Dostat se tam dá letadlem na plovácích z vesnice od silnice Alaska Highway. Před srubem hydroplán přistává na jezeře. Je to absolutní divočina.