Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl pátý: O setkání v Torgau a Petru Šikinovi

Dnes to bude trochu o válce. Ostatně první setkání Sovětů a Američanů v Torgau je důvod, proč tu mám svoji další zastávku. Jenže je to celé podvod. První setkání bylo totiž o několik hodin dřív a někde úplně jinde. Dnes ho připomíná jen takový malý památníček u přívozu kousek od městečka Strehla. Americký voják Albert Kotzebue a příslušník ukrajinského frontu Grigorij Goloborodko se tu setkali o několik hodin dříve, než se uskutečnilo na mostě přes Labe u zámku v Torgau světově proslulé setkání sovětské a americké armády.

U toho přívozu jsem chvíli poseděl, nade mnou ve větru tiše vlály tři vlajky, německá, americká a ruská, a směrem ke mně byl azbukou nápis: Kruh přátelství. Labe si plynulo kolem, převozník podřimoval, kolem bylo ticho plné míru. Na válku, která se právě teď odehrává na Ukrajině, nešlo nemyslet. A až dnes ráno, když to píšu mi došlo, zda tam ta ruská vlajka měla vůbec co dělat. Golorodko a další vojáci jeho jednotky byli vojáky ukrajinského frontu…

Památník v Torgau, zatímco ten Strehly postavili nejméně z části Američané, tady sověti, je pompézní. Sovětské a americké vlajky na mohutném památníku nevlají, ale jsou vytesané vedle sebe. Sovětský sochař neopomněl drobnými detaily ukázat, kdo měl navrch. Most, kde se měli Sověti a Američané setkat, už není. Zbyl z něj pod zámkem jen malý kousek čnějící smutně do Labe.

Proti památníku sovětskému je další z doby NDR. Je jakýmsi pokorným přáním východních Němců Sovětům o životě v klidu a míru. Spousta stuh s pacifistickými nápisy působí dnes trochu divně a člověk se ptá po jejich smyslu. Dokud si nevšimne andrejevské stužky v umělých karafiátech ve středu pomníku, poslední roky ruského symbolu okupace Krymu a ruské agrese proti Ukrajině.

Ale nebylo to ten den poslední válečné setkání. Když jsem se trochu vzpamatoval ze včerejší šedesátky v tropickém vedru, vyrazil jsem do místního bazénu. Musel jsem kousek od centra obejít velký areál s domy z tmavě červených cihel. Před největší budovou, dnes školou, byla informační tabule, na které bylo napsáno, že tady byl za války zajatecký tábor, po roce 1941 hlavně pro sovětské válečné zajatce. A byl tam stručně popsán příběh jednoho z nich. Petr Stěpanovič Šikin přišel do zajateckého tábora v roce 1941 a byl jedním z mnoha set tisíc Sovětů, které se wehrmachtu podařilo v první části války zajmout. Byl ve svých 22 letech podle úředních záznamů zcela zdráv. Byl nasazen na otrocké práce. Přežil pouhých deset měsíců. Zemřel v lomu na celkové vyčerpání organismu. Prostě umučen.

Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl čtvrtý: Míšeň, ticho řeky a Riesa po NDR

Nově postavený bazén vznikl teprve nedávno na konci areálu bývalého zajateckého tábora. Na protější straně začíná pár ulic hezkých vilek. Zastřešený areál měl i venkovní bazén, výhledu na území bývalého zajateckého tábora bránil bambusový hájek. Voda byla po náročném dni skvělá, plaval jsem na znak a pozoroval oblaka. A nemohl přestat myslet na Petra Šikina. Připadal jsem si, jako kdybych si pochutnával na vepřové kotletě z velkovýkrmny prasat na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku.

V kryté části bazénu plavali s instruktorkou spokojení němečtí důchodci. Někteří ne o moc mladší, než by byl dnes Šikin, kdyby ho tu v roce 1941 nacisté ve 22 letech otrockou prací neumučili.

A přitom je Torgau tak krásné místo, říkal jsem si, když jsem se vracel úplně tichými uličkami renesancí políbeného a boji v druhé světové válce netknutého města večer do hotelu. Lidé na sebe umí být strašné svině. Nedává to smysl, nemá to logiku, je to jen čisté zlo. Na tak krásném místě vás prostě jen tak umučí.