Ilustrační foto.Zdroj: DeníkNa jednotce intenzivní péče Masarykovy nemocnice je rušno. Ve třech stanicích pod atriem v budově A mají 36 lůžek. Na jedno z nich zrovna zdravotníci v respirátorech vezou velmi těžce nemocného pacienta.

Pro novinářskou návštěvu drama, pro Josefa Školu už velmi všední obrázek. Primář ústecké Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny (KAPIM), největšího takto specializovaného zdravotnického pracoviště v nemocnicích Krajské zdravotní, působí zároveň jako koordinátor intenzivní péče v celém kraji. „Ve dne v noci mi zvoní telefon,“ popisuje.

Rozděluje těžké případy lidí s koronavirem po špitálech v regionu tak, aby dostali včas potřebnou zdravotní péči. A zároveň usiluje, aby nebylo jedno ze zařízení přetíženější než ta ostatní. Tuto enormně zodpovědnou roli mu nabídli už na jaře tehdejší hejtman a ministerstvo zdravotnictví. Neváhal a kývl. „Chápal jsem to jako výzvu i jako svou odpovědnost,“ vysvětluje.

Dokud byly těžkých pacientů s covidem v Ústeckém kraji jednotky, vešli se jeho kolegovi, primáři Pavlu Dlouhému, na infekční oddělení. Když ale křivka epidemie stoupala, vyčlenila pro ně Masaryčka další kapacity, zejména na KAPIM. Přestože k tomu přistoupila i další zařízení v regionu, největší zátěž nese právě to v krajské metropoli. Musí ale dál zvládat i běžnou akutní necovidovou péči. „Ta situace byla dosud velmi náročná, ale my jsme ji zvládli velmi dobře,“ je přesvědčen primář kliniky.

Primář Josef Škola.Zdroj: Deník / Jaroslav BalvínČísla covidových pacientů v regionu byla zatím největší na začátku listopadu. Pak vlna opadala, z původních 650 jich zbyla začátkem týdne jen polovina. Na klinice se teď snaží pauzy využít a aspoň částečně dohnat výkony, které museli odložit. Covidové hospitalizace v intenzivní péči ale nadále příliš neklesají. V celém regionu bylo s nemocí ještě v pondělí na JIP kolem 75 lidí. Pro Školu to nejsou jen čísla. Přes manažerské povinnosti se i nadále věnuje klinické medicíně. „Rád se o pacienty starám, pořád se cítím být především lékařem,“ říká 38letý muž, který do Ústí přišel před 14 lety z Českých Budějovic.

Za dosud nejhorší považuje situaci na klinice právě teď. A to i přes odliv pacientů na standardních lůžkách. První covidovou JIP zřídili v KAPIM 18. září. „Zanedlouho na ní někteří kolegové budou už čtvrt roku. To prostředí je náročné, pracujete každý druhý den v ochranném obleku vždy několik hodin bez možnosti si odpočinout. Své kolegyně a kolegy za to neskonale obdivuju a jsem na ně hrdý, že to vydrželi,“ hodnotí primář.

Díky osobnímu nasazení zdravotníků se podařilo vrátit spoustu pacientů na hraně smrti do normálního života. Ale s každým dalším dnem je to těžší. Do aleluja sloužící lékaře ani sestřičky není kým čerstvým nahradit. Nejhorší je, že není vidět světlo na konci tunelu. Vakcinace nebo letní měsíce jsou zatím to jediné, k čemu se můžou upínat. Ale pro ty s obličejem už zoufale otlačeným od respirátoru jsou duben či květen příliš vzdálené. „To nejtěžší je stále ještě před námi,“ obává se Škola.

Situací trpí i rodiny zdravotníků. Sám primář má se ženou dva malé syny. „Času, který jsme spolu mohli letos strávit, je méně, než bych si přál. Ale taková je situace. Čelíme bezprecedentní společenské krizi, největší za poslední desítky let. Osobní aspekty musí jít stranou.“

Zdravotníci v tom nejsou úplně sami. Lidé je všemožně podporovali, hlásili se jako dobrovolníci. Toho si v Masaryčce obrovsky cení. Pomohli jim udělat situaci snesitelnější. Na podzim už ale bývalí seniorní kolegové, dobrovolníci i medici měli méně času a elánu. A víc vlastních starostí. Studenti se ocitli v konfliktu mezi pracovní povinností a pokračováním výuky.

Zásadní pro fungování zdravotnictví je tak jako tak kvalifikovaný, kmenový personál. Školství ho ale neprodukuje dost. Už před epidemií byli v ústecké nemocnici podobně jako v jiných bez rezerv, chyběly hlavně sestry. „Nyní dál zvyšujeme jejich zátěž,“ varuje Škola, že důsledkem koronakrize může být další prořídnutí řad zdravotních sester.

Až epidemie odezní, Česko nevyhnutelně čeká zásadní debata o tom, jak zvrátit alarmující situaci. Finanční ohodnocení přitom teď není to nejdůležitější. „V tuto chvíli vadí hlavně chronické přetěžování,“ tvrdí primář. Zaměstnanci jeho kliniky mají přes všechny těžkosti stále silného týmového ducha. Nikdo s tím zatím nechtěl „seknout“, aby nenechal kolegy ve štychu.

„Je to už dlouhé“

O tom, jestli covid dostihl i jeho, Škola neví. Žádné známé symptomy onemocnění nepociťoval. Pokud to jde, snaží se od práce relaxovat. Třeba lezením, u skal je ale už zima a lezeckou stěnu mu zavřeli. Musí si tak vystačit s oblíbeným lesem. Po posledním rozvolnění vládních opatření se do obchodu ani restaurace nevydal. Minulý čtvrtek a pátek sloužil a o víkendu byl s rodinou.

To, jakým útokem lidé krámy i hospody vzali, a často nedodržovali dál platná omezení, mu ale neuniklo. „Je to dlouhé a nikoho z nás to už nebaví. Ale pozitivních testů je stále 20 procent. V populaci je obrovská nálož viru,“ upozorňuje. Rozvolnění spolu s nerespektováním pravidel podle něj povede k opětovnému nárůstu počtu pozitivních i hospitalizovaných. „Pro nás ve zdravotnictví je to další prodlužování neúnosné situace. Jsme na hraně sil. Prosím všechny, aby na to mysleli,“ uzavírá Josef Škola.