Naše skupina nacházející se v této severské zemi si řekla: i my musíme tuto norskou národní pouť určitě zdolat. A tak se i stalo. Po odjezdu z kempu v Hejdalu a optimistické informaci o počasí stojíme v devět po ránu u statku Besheim. Odtud budeme stoupat do nitra nejvyššího a nejrozlehlejšího norského pohoří Jotunheimen, v překladu Domov obrů. Nikdo se jménu moc nediví, neboť mohutnost pohoří plně vystihuje. Březovým křovím, tedy jsou to takové ty zakrslé horské břízy, mezi dvěma staveními podél slušně vodnatého potoka či vlastně malé horské říčky, stoupáme „vzhůru do hory“. Míjíme řadu vodopádů a asi za hodinu přes lávku traverzem kolem cedule: Jezero Bessvanet – směr Memurubu.

Švédové zvolili jinou trasu, přes Štursovku už nelétají.
Švédové zvolili jinou trasu, přes Štursovku už nelétají

Už ta jména dýchají dobrodružstvím. To druhé, to je chata dole u jezera, ale tam naše výprava už nepůjde. Zatím jen vzhůru. Stále stoupáme, objevují se sněhová pole a na nich stádečka sobů. Fotografovat se s nimi je povinností. Po další půlhodince jsme konečně na hřebenu na křižovatce cest. Vlevo směr k chatě Gjendesheim, tam půjdeme později zpáteční cestu údajně od rozcestníku dvě hodiny hrozným krpálem, ale dolů s kopce. Zatím ale pokračujeme dál doprava. Ochladilo se, je třeba místo propoceného trička obléknout flanelovou košili, bundu a bleděmodrou čepičku ještě z NDR zn. IMPULSE.

Slavný spisovatel Vladimír Páral slavil v Mariánských Lázních 90. narozeniny.
Slavný spisovatel Páral slavil 90 let. Podle jeho knih se točilo na severu Čech

Na hřebeni se koná další fotoakce a pojedení trocha kalorií v podobě sušenek s vodou. Kolem začínají neuvěřitelné výhledy na okolní hory, je dobrá viditelnost, na desítky i více kilometrů. A to je dobře. Za kamennou mohylou se už objevuje ten obrázek z barevných prospektů cestovních kanceláří. Co na něm je? To, co teď máme před sebou. Vlevo tyrkysově modrozelené jezero Gjende a vpravo pak tmavomodré až šedé jezero Bessvanet. Všichni se nemůžou vynadívat, kochají se výhledy na hory, jezera, ledovce, prostě na všechno. Cesta pokračuje na další vyhlídku a tam už končíme definitivně. Dole v dáli u jezera je vidět chata Memurubu, jejíž tajemný název byl na směrníku hned na začátku. Zbývá něco pojíst, pofotit, pokochat se a následuje cesta zpět, teď tedy k horské chatě Gjendesheim, kam přejel od místa, kde nás vysadil, náš autobus. Šíleným sestupem se valíme dolů, všichni jsou ale rádi, že jdeme touto sice kratší, ale daleko strmější cestou zpět a nešli jsme jí nahoru. Zdolali jsme dnes na rozdíl od jiných dnů "pouze" 18,5 km s 850 m převýšením.

Ervín Dostálek v norském přístavu Bergen.Cestovatel Ervín Dostálek.Zdroj: Archiv E. Dostálek

Národní park, který naše výprava teď už opouští, ustanovený královským výnosem v roce 1980, uznávaný jako jedna z předních norských oblastí pro rybolov a vysokohorskou turistiku, má téměř 4000 čtverečních kilometrů, více jak 250 vrcholů dosahujících výšky nad 1900 metrů, včetně dvou nejvyšších hor severní Evropy, jimiž jsou Galdhöpinggen (2467 m) a Glittertind (2465 m). Dlouhými sjezdy a ještě delšími údolími podél horských řek a jezer se dostáváme po osmé hodině večerní ke kostelíku z 15. století v obci Husum Borgund, což je opět rarita z katalogů CK. Je v místě, kdy se po jakési katastrofě - zřejmě mor - oblast už neosídlila. Taky proč? Místo leží v hlubokém údolí bez slunce a dnes navíc s blízko hučící silnicí. Naším cílem je dnes v soukromý kemp a polévka, kterou si večer vaříme, chutná nebetyčně. Ráno je na programu nejvyšší norský vodopád Vetifossen se svými 275 metry výšky.

Ervín Dostálek