Teprve v polovině minulého století, a to není zas tak dávno, byl tento mys zpřístupněn i po silnici a postupně zde vyrostlo částečně do skály zabudované turistické středisko. Nordkapp, pro většinu lidí nejsevernější výspa evropského kontinentu, je tak cílem mnoha turistických výprav, každoročně sem přijíždí na čtvrt milionu návštěvníků. V letním období především pro nenapodobitelnost místa, ze kterého lze pozorovat putování půlnočního slunce nad mořskou hladinou. Mnozí sem dorazí na velkých turistických lodí společnosti Hurtigruten, absolvujíce cestu podél celého dlouhého norského pobřeží až do přístavu Honningsvag, většina návštěvníků však samostatně automobily či autobusy cestovních kanceláří po průjezdu Norskem či i Finskem.

Tak i my, kteří jsme projeli sem na sever Finskem a domů se vraceli jižním směrem Norskem. Dobýt, ne tedy severní pól, ale „jen“ Severní mys, byl jeden z cílů našeho putování. Povedlo se to!

Od krásného finského jezera Inari, pro Saamy neboli Laponce posvátného, když jsme si prohlédli nádherné muzeum Siida s ukázkami staveb, krojů, množstvím fotografií a řadou předmětů ze života Laponců a zaházeli si i lasem na model soba s parožím, abychom viděli, že domestikovat soby nebylo nic jednoduchého a viděli i polární záři, jsme pak pokračovali dál na sever. Podobné muzeum jsme absolvovali už za norskou hranicí stále ještě v Laponsku v Karasjoku.

Pak se před námi už vynořil jižní cíp Porsangerského fjordu, který nás vpravo podél silnice provázel až do Honningsvagu, města ležícího už na ostrově Mageroya. Pro čtyři tisíce obyvatel ostrova představovala až do nedávna jediné spojení se světem lodní doprava. Při rozbouřeném moři se mnohdy čekání protáhlo.

ČEŠI STAVĚLI

Ve jménu pohodlí turistů a zlepšení životních podmínek ostrovanů schválil norský parlament v roce 1993 velkorysý projekt přímého spojení ostrova s pevninou. Jeho součástí bylo vybudování několika kilometrů silnic, krátký tunel skálou nad Honnigsvagem a most přes mořskou zátoku na ostrově. Hlavní částí projektu ovšem bylo vybudování tehdy nejdelšího silničního tunelu na světě pod úžinou Mageroysundet. V tunelu, který stavěli i čeští stavbaři z pražského Metrostavu, s průřezem 43,8 m2 vznikly v délce 6,8 km dva jízdní pruhy široké 3 m a jeho nejnižší místo leží 212 m pod úrovní mořské hladiny. V Honningsvagu jsme si prohlédli přístav, pojedli večeři a ulehli ke spánku, těšíce se na zítřejší návštěvu Nordkappu.

Ostrov Mageroya, oddělený jen úzkým průlivem od pevniny, má rozlohu pouhých 287 km2, ale je jako mnohé další v těchto končinách velice členitý. A v tom je právě háček! Ještě kilometr a půl severněji než Nordkapp (71°10´21´´s.š.), je mys Knivskjellodden (71°11´08´´s.š.). K němu nevede žádná silnice, dá se tam přijít jen po svých. Jenomže cesta, vinoucí se tundrovitým podrostem, je značně namáhavá. A proto i když blíže k pólu, zůstává tento mys jaksi pozapomenut. Ale ani on by neměl právo na prvenství, neboť absolutní nejsevernější místo Evropy leží na souostroví sto třiceti hornatých, zaledněných ostrovech v Severním ledovém oceánu, zvaných Země Františka Josefa, konkrétně na mysu Fligeli na Rudolfově ostrově (81°51´s.š.).

Protože všechno v minulých řádcích se týká zatím pouze ostrovů, je třeba doplnit, že nejsevernějším místem evropské pevniny tedy kontinentu je Nordkinn (71°08´s.š.), nacházející se též v Norsku, východně od Nordkappu. Taková jsou geografická fakta, ale skutečnost je jiná. Stovky zvědavců z celého světa cestují na Severní mys, pak ohromeni stojí a fotografují půlnoční slunce uprostřed noci pod velkým kovovým glóbem na okraji strmého srázu, jenž padá hluboko do Severního ledového oceánu na norském Nordkappu.

PŮLNOČNÍ SLUNCE

Zde, vysoko nad severním polárním kruhem, na jednom z nejsevernějších míst starého kontinentu. My také před námi je půlnoční slunce, oceán a tam někde dál i místo, kde povrch zeměkoule virtuálně proráží pomyslná zemská osa, nazvané Severní pól.

Na Nordkappu není žádná vesnice, je zde ale komplex budov, které slouží především turistickému ruchu. Na tomto místě se ročně otočí dvě stě tisíc lidí. A i když počasí zrovna vlídností zrovna nepřekypuje, turista si může přesto přijít na své. Každou půlhodinu lze v hlavní z několika budov zde stojících zhlédnout velkolepý film o tomto místě. Snímek je promítán na několika plátnech najednou. Nádherné letecké záběry, ukázky z podmořského světa, zdejší příroda i sytě oranžové až rudé slunce. Vše co divák vidí, prožívá vlastně virtuálně na severní výspě Starého světa.

A i když zaplatí za vstupné do informačního centra „mastnou“ sumu, nelituje. Mnozí, co neviděli půlnoční slunce venku v mlze „naživo“, si potajmu točí na svá videa toto slunce nad Nordkappem z promítaného filmu. Jako by tam byli. Kupují si pohlednice, suvenýry všeho druhu, občerstvení třeba minerálku v ceně našich pěti piv. A do toho přijíždějí nové a nové autobusy hlavně německých či italských penzistů z lodí či z pevniny.

Je tu stále živo. Kolem půlnoci návštěvníci opouštějí příjemné prostředí rozsáhlé budovy, poodejdou několik desítek metrů ke skalnímu výběžku, aby na vlastní oči, tak jako my, spatřili putující ohnivý kotouč.

A ti co se nechtějí tohoto „divadla“ účastnit, putují, aniž platili vstupné, ještě šestnáct kilometrů pěšky na mys Knivskjellodden, odkud vidí majestátní, více než třísetmetrový útes Nordkappu po své pravici. My jsme to své půlnoční slunce také viděli.

Ervín Dostálek