Velikonoce se kvapem blíží, proto vybral kuřecí příběh, který doplnil originální kresbou. Pětiletí umělci přicházeli na improvizované pódium po dvojicích, za správné odpovědi dostávali červené srdíčko. Víte kdo píše knihy? Komu se říká ilustrátor? Proč se učíme číst? Pedagog, spisovatel, hudebník a dětský aktivista nešetřil chválou. Po zaslouženém potlesku poskytl šikovný host krátký rozhovor Deníku.

Je vidět, že dětem opravdu rozumíte. Kde a kdy to začalo?
Nechtěl bych, aby to znělo jako fráze, já jsem už v deváté třídě spolupracoval s různými dětskými kluby,  jezdil na tábory, pomáhal s organizací, učil se od starších. Tyto zkušenosti se mi později hodily, když jsem nastoupil do jedné Mateřské školky. Mám jedenáctiletou dceru, vím, co děti potřebují.

Vaše webové stránky jsou plné různých aktivit. Jak to všechno stíháte? 
(smích) Jezdím po celé republice, zvou mě především knihovny, školky a školy. Zásadní je pro mě kniha, proto jsem se dal před časem do psaní. Začalo to prvotinou pro malou dcerku " Písání pro Karolínku ." Potom jsem přidal tři knihy pod názvem "Pohádky do postýlky." V roce 2005 jsem s kamarádkou Liduškou Hroudovou založil divadélko KPK ( Kartáček, Pasta a Kelímek). Učím hru na kytaru, pořádám výchovné koncerty, samozřejmostí je autorské čtení. Jezdím na indiánské tábory, napsal jsem spoustu dětských textů, spolupracuji s několika školkami v Praze, mám vlastní kapelu, vydal jsem několik CD. Když vás něco baví, tak nekoukáte na čas!

Děti prý nečtou, je tu chytrý telefon, umělá inteligence, obezita. Mluví se o šikaně. Jak to vidíte vy?To je spousta otázek pro odborníky. Podle mne jsou děti stále stejné, jen svět kolem nich se mění. Základem vždycky byla a zůstává rodina. Pokud rodiče sportují, dětem pohyb nechybí. Stejné je to s hudbou, technikou, nebo knihou. V Trmicích byly stejné děti jako v Praze, rády se smějí, skvěle reagovaly na tanec, písnička je pobavila. Koncem března učitelé oslaví svůj den, já jim držím moc a moc palce. Nemají to jednoduché.

Miroslav Vlach