V tomto zařízení pobývá a léčí se mnoho malých i větších dětí. S těmi malými jsou i v převážné většině maminky. Někdy si ale děti hrají se svými parťáky a to je pak zážitek je pozorovat. Na chodbě před pokojem seděly dvě malé holčičky. Trochu starší měla tmavé copánky a mladší byla blondýnka. Tahle malá se usilovně snažila obvázat obinadlem nožičku své kamarádce. Moc jí to nešlo, ať motala jak motala, nevedlo se jí to.

Ta větší trpělivě držela svoji nožku, trochu pomáhala, ale výsledkem bylo něco zmuchlaného. Holky to neodradilo a pokračovaly ve hře na doktora. Malá vytáhla stetoskop a pohybovala jím znaleckými pohyby po hrudi a poslouchala tlukot srdíčka své kamarádky. Pak se jí podívala do uší, do očí a prohlídka skončila. Celou dobu ta starší trpělivě spolupracovala a holčičky si  povídaly svojí vlastní řečí, jež byla nesrozumitelná nám dospělým, kteří jsme na stejné chodbě čekali na bazénovou terapii.

Chlapi se na ně dívali a všimla jsem si, že někteří měli slzy v očích… Když hra skončila, malá vstala a byly vidět její nožičky… je dobré, že malé děti svoje hendikepy neprožívají a dovedou si i přes to spolu   hrát. Maminky si pak obě odvedly do svých pokojů. Ale pohled na ně nás potěšil a pohladil po duši.  
Moje milá spolubydlící Pavla, která prchá před případnými nápadníky, se raději  prochází místními loučkami pod vzrostlými jehličnany a hledá houby. Uniká tak před  žádoucími mužskými zraky, které se na ni upírají, zejména pak když vchází krokem štíhlé laně do bazénu. Náhle chlapi přestanou klábosit, zmlknou a pozorují promenádu v plavkách. Pavla je ale hrdě ignoruje. 

Houby jsou tedy  pro ni bezpečnější, a proto je vyhledává. I přes  značné sucho a horko, dokáže je vysledovat a ty větší jedlé sesbírá a radostně obdarovává náš ošetřovatelský personál. Zatím se všichni obdarovaní pravidelně vracejí ráno do svých ordinací, za což jsme rádi. Na místech pod označeným stromem ale zůstávají malinké hříbečky, jakási nedorostlá miminka, o které Pavla trpělivě a láskyplně pečuje.

Vždy brzy ráno udělá inspekci a zkontroluje, o kolik milimetrů její chráněnci povyrostli. Přináší si s sebou láhev plnou vody a pozorně  své svěřence zalévá. To se opakuje i večer. Navzdory všudypřítomným komárům vychází a opět doplňuje vláhu. Doufám, že hříbky povyrostou do doby, kdy Pavla odjede domů, aby viděla výsledky své obětavosti. Povinnost pečovat o ně pak automaticky přechází na mě. Ráno ale vynechám…
 
Naďa Chodovská