Opravdu, tahle drobná dáma s vytříbeným uměleckým vkusem má v osobních dokladech uveden ročník 1922. Zástup gratulantů nebral konce, osobně se dostavil primátor města Ústí nad Labem Petr Nedvědický s ohromnou kyticí růží, starosta Severní Terasy Jaroslav Šimanovský na chvilku usedl vedle oslavenkyně, aby studoval každý nový verš z poslední básně nazvané 10x10.

Všetečný syn Miloš Jíra brnkal na kytaru, jeho kamarád nabízel hostům vína různých značek a chutí. Prostě pohoda!

Zkušená básnířka šokovala přítomné nezdolnou pamětí, vtipem a přesným plnění filmového scénáře. Na úvod zavzpomínala na rodiče, život ve Mšeně, sportovní kariéru, studentská léta a stěhování do Ústí nad Labem.

Každý časový blok byl lemován písničkou a originální básní. Květoslava Čelišová kroutila hlavou, Milena Černá nešetřila dlaně. Mezi hosty se nenápadně proplétala žena s malou kamerou. „Dokončuji filmový dokument o Danušce. Dokonce jsem zjistila, že jsme se někde potkaly jako učitelky. Přesně nevím, jestli to bylo v Předlicích, nebo někde jinde. Já začínala, ona končila před tabulí. Záběrů mám za dva roky dost, řečeno sportovní terminologií, jdeme do finále,“ tvrdila Alena Krejčová, ředitelka Střekovské kamery a držitelka vzácných cen. 

Známých písniček zaznělo v malém sále víc, jeden text však oslovil všechny. „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, kdo v životě miluje, ať neztrácí naději.“

Paní Danuška Jírová oslavila stovku, ale zdaleka neřekla poslední slovo. Možná dokument paní Krejčové prozradí víc.

Miroslav Vlach