Téma gulagů a osudů lidí, kteří na Sibiři byli nuceni žít a přežít nelidské podmínky zacházení i drsné zdejší krajiny, zpracovalo již mnoho autorů či samotných bývalých vězňů, tato sympatická spisovatelka předložila čtenářům skutečně nebývale celostní, na skutečných událostech podložený příběh mladé ženy, která se do gulagu dostala a jejím pohledem máme možnost nahlédnout do této nechvalně známé historické doby.

Neméně zdařile a velmi poutavě ruská autorka tatarského původu Guzel Jachina, narozená 1. března 1977 v Kazani (Tatarská republika) zpracovává téma ve svém druhém románu Děti Volhy. Mistrně popisuje osudy povolžských Němců, kteří se do této oblasti dostali již za časů carevny Kateřiny Veliké a zanechali zde svoji nezaměnitelnou a trvalou stopu. Příběh je to silný a opravdu obohacující. Troufám si říci, že ruské dějiny i jazyk jsou mým celoživotním koníčkem, nově objevená fakta a události však předčila daleko můj dosavadní přehled. Prvním velikým zážitkem již na počátku románu o 416ti stranách je jazyk překladu; neostýchám se říci, že skvostný překlad Jakuba Šedivého je ještě bonusem k již tak poutavé a objevné knihy za u nás za běžnou cenu 397 korun.

První osadníci, kteří do Ruska přišli, pocházeli z chudých regionů Německa a Švýcarska. Začali obhospodařovat úrodná pole podél řeky Volhy, založili tu osady, postavili chalupy, kostel, školu. Založili pozoruhodné vesnické společenství plné zvyků a osobitých svátků. Autorka se tak ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen.

Ústřední postavou románu je vesnický učitel, na jehož prožitcích sledujeme osud celé německé kolonie. Levý břeh Volhy patří historii povolžských Němců, zatímco pravý břeh je místem magickým, tajuplným. Na postavě vesnického učitele prožíváme tragédie, které se odehrávají na obou březích a dovídáme se tak více o historii, kterou jsme se ve škole nikdy neučili. A není divu. Po bolševické revoluci dokonce zde vzniká německá komuna, v Deklaraci o SSSR zde je dáno místo i pro vznik Německé socialistické republice. Nicméně čtyřicátá léta jsou pak ve Stalinově pojetí spojená s obávaným přechodem povolžských Němců na stranu Hitlera. Proto také německé obyvatelstvo čekal nucený odsun do střední Asie i do obávaných gulagů. Ale tím byl také podivuhodný životní styl povolžských Němců i jejich folklór definitivně zničen.

Celým příběhem se line jako červená nit velká láska, lidská pokora a také nezdolná touha přežít. Díky obratnosti Guzel Jachiny a jejímu silnému, rozporů plnému dramatickému románu prožijeme nebývalou dávku emocí a poodkryjeme roušku tajemství z historie dob dávno i nedávno minulých.

Hmatatelným důkazem, a nejen pro mne, je fakt, že povolžští Němci mají svou strhující historii, o které se ovšem příliš nemluví. Důkazem toho je také fakt, že mi jako tlumočnici před pár lety byli dáni na starost němečtí studenti, kteří byli na výměnném pobytu v rámci Erasmu zde v Ústí nad Labem. S překvapením jsem zjistila, že mnozí umí výborně rusky, a někteří se nadšeně a s nespotaným entusiasmem hlásili ke svým předkům, povolžským Němcům. V devadesátých letech totiž jejich rodiče využili možnosti a vrátili se díky svým německých kořenů zpátky do někdejší vlasti svých bývalých předků, do Německa.

Působivou a v mnohém objevnou i strhující knihu loni vydalo Nakladatelství Prostor. Román Děti Volhy již získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha. Byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.

Lada Prokůpková