Parta otužilců, kterých se v letošní sezoně scházelo až ke čtyřicítce, sice ukončila předčasně společné otužování, ale to neznamená, že skončila s otužováním sólo. Vypěstovaná imunita k nákazám, se jí v této situaci, v které jsme se ocitli, moc hodí. Proto chodí samostatně, nebo ve dvojičkách nejen k Miladě, ale i do Chlumce, do Labe, někteří si už napustili bazény u baráků, a Honza, který bydlí v Tisé, má taky rybník za barákem. Počasí nám připravilo, i přes začínající jaro, tu pravou otužileckou atmosféru, které jsme se v letošní zimě ani nedočkali, i s mrazy a ledem.

Nejvíc nám však chybí ta úžasná parta, s kterou jsme se od září setkávali už pátou sezónu. Proto se těch 6 nejpoctivějších, co nevynechávali chodit po celou sezónu 2x v týdnu, sešlo 1. dubna s rouškami a v patřičných rozestupech, dle nařízení, aby si připomněli ty krásné okamžiky.

Povídání o pejskovi a kočičce na facebooku Muzejní pedagogiky
Pohádky čtou ústečtí muzejníci dětem ve videu na internetu

My 4, Honza, Ruda, Jirka a já, se ponořili do průzračné vody Milady už v 16 hodin, za krásného slunečného odpoledne. Ota, který s námi taky pravidelně chodil je po operaci, ale taky se mu už po nás stýskalo, a tak nás přišel aspoň vyfotit. Já jsem si počkal ne půl sedmou, kdy jsme se pravidelně setkávali, ale přišel bohužel jen Martin, ale nelitoval jsem, protože kromě něho jsem si vyfotil krásný západ slunce, který je na Miladě nádherný a nikdy se neokouká. My otužilci jsme stále ještě, díky klíči, který nám víla Milada předala stále vládci nad Jezerem, a letos jimi asi zůstaneme, nebo ho předáme virtuálně?

Jaroslav Puchta