„Krvavé události v Novočerkassku ukázaly, že chruščovovské „tání“, provázené kritikou stalinistického období i přísliby, že budou obnoveny principy demokracie i vůle lidu, měly limity. Brutální i pacifikující akce byly před sovětskou veřejností utajeny. Při protestním vzedmutí, a to v Novočerkassku nebylo v poststalinské SSSR jediné – chyběly politické požadavky; podněty k nim byly problémy se zásobováním, růst drahoty, snižování platů. Smutné události začaly v Sovětském svazu vcházet ve známost až za gorbačovské „perestrojky“. Po potlačení nepokojů v Novočerkassku, to si vyžádalo desítky mrtvých, bylo sedm údajných podněcovatelů odsouzeno k trestu smrti a popraveno, asi stovka účastníků vyfasovala mnohaletá uvěznění. Podrobný průzkum letos nabídla Taťjana Bočarevová ve své knize. Česky je dostupné svědectví A. Solženicyna Souostroví Gulag,“ napsal pro ČT Jan Jaroš.

Tragédie v Novočerkassku se prvních filmových zpracování dočkala zkraje 90. let. Událost vidí očima zadrženého kluka (12), ale také vše vnímá očima velitele, jenž odmítl dát povel ke střelbě. Končalovského film Drazí soudruzi! je všestranná analýza dění skrze postavu oddané stranické funkcionářky Ljudmily, jíž se po zásahu proti demonstrantům ztratila dospívající dcera. Film ukazuje Ljudmilu v nejrůznějších rozpoloženích včetně chvil zoufalství, když se ukáže, že některé oběti střelby byly rychle potají pohřbeny na vzdálených hřbitovech, aniž by to blízkým bylo oznámeno.

Zdroj: Youtube

„Film má děsivé momenty. Na stranických schůzích se s tragikomickou bezmocí řeší, co s s nastalou situací, čeká se pokyn „z ústředí“. Jeho zástupci mají jediné řešení: násilí proti třídnímu nepříteli. Uplatní se teze, že demonstrují chuligáni i někdejší političtí vězni a jiní zločinci, odpůrci sovětského státu. Když šiky vojáků střílí pro výstrahu do vzduchu, schovaní příslušníci zvláštních jednotek ostřelují bezbranný dav i lidi, hledající útočiště v prosklených obchodech. Zde vidíme jednu z nejpůsobivějších scén, ukazující, jak se venkovní běsnění prodralo dovnitř. Je vydán pokyn, aby se náměstí pokrylo asfaltem, pokud nelze smýt krev, připečenou k dlažbě rozpálené slunečním svitem. Rozměr všední pohody má do města vnést narychlo organizovaná tancovačka, pořádaná poblíž míst nedávného krveprolití,“ pokračoval Jaroš.

Ljudmilu ztvárnila režisérova manželka Julija Vysockaja jako tragická hrdinka, oddaná bolševickým idejím. Ljudmila se aktivně účastnila války, v níž otec její dcery padl, tak dívku, na sovětské poměry odbojnou i nepoddajnou, vychovala sama. Chruščovovské uvolnění společenských poměrů funkcionářku znejistilo, vytratil se pro ni přehledný svět, v němž se vyznala. Bezradně opakuje, že za Stalina byl pořádek, věci měly řád, základní potřeby v obchodech se dokonce zlevňovaly. „Snímek mistrně postihuje strnulou funkcionářskou mentalitu: Byť na vlastní oči vidí pravou tvář režimu, hájí jej, v jejím chování se protíná přesvědčení, strach i nechápavost. Nepřijde jí nepatřičné, že nakupuje ve speciální prodejně pro stranické funkcionáře, zároveň se prodírá zástupem lidí nadávajících, že chybí i základní zboží. Významově nejdůležitější je rozsáhlá linie, kdy Ljudmila za pomoci vstřícného pracovníka KGB pátrá v uzavřeném městě po nezvěstné dceři. Končalovskij a kameraman Andrej Najďonov se rozhodli užít téměř čtvercový, dávno neužívaný formát, černobílou škálu i výhradně statické záběry. Některé výjevy, ty dění rozehrávají v pár souběžných dějových plánech, jsou mimořádné naléhavé. Příběh se valí vpřed drtivě, ničí každou iluzi. Ale nečekaně šťastné rozuzlení vyzní cizorodě, jakoby bylo režisérovi vnuceno,“ vidí dále drama Jaroš.

Režisér na příkladu zaslepené funkcionářky ukazuje, jak takoví lidé rychle ztrácejí půdu pod nohama. Výsledné zjištění platí pro zfanatizované přívržence vyznání politického, náboženského, (pseudo)vědeckého či konspiračních teorií. Zamyšlení režisér vyslovil s mimořádnou naléhavostí, obdivuhodnou uměleckou svrchovaností, ač záměrně ve „staromilském“ režijním uchopení. Film měl premiéru v ČR 17. listopadu letošního roku.

Radek Strnad