V úterý večer jsem napsal článek a poslal do redakce. To byl moc hezký den! Ve středu jsme hlídali s manželkou vnuky, jsou to šídla, udržet je na zahradě je někdy dost složitá záležitost. Ještě, že nám pomáhala pětiletá Emička. Unavení, ale šťastní probírali jsme večer jejich slovník. Jsou jim dva roky, někdy je to vyloženě esperanto. Ve čtvrtek jsem na ulici potkal kamaráda Frantu, známe se z fotbalu, za hluboké totality jsem spolu proháněli míč ve Všebořicích, škvára nám chutnala, značkové kopačky neměl nikdo z Baníku. Zvedl ruku na pozdrav a potom přidal bolavou informaci. "Toho si asi neznal, hrál po tobě. Bylo mu pětašedesát, včera  zemřel." Pokývl jsem hlavou, byl mladší, jméno mi nic neříkalo.

Před domem mne čekala další jobovka. Kamarád Venda, co mi dělal ptačí budky na zahradu je v nemocnici. Složila ho mozková příhoda. Skvělý chlap, v osmdesáti jezdil autem, byl samý vtípek, s láskou se staral o svou jabloň, co vysadil proti nám. Snad se ještě uvidíme, rád bych mu vyprávěl příběh o mladé ústecké fotografce, která dokumentuje světlo na ulici. Jak ho znám, určitě by ji ukázal svou starou stříbrnou trumpetu. Václave, jsme s tebou!