Tankavaara Goldvillage. Ty poutače jsou kolem všude. Město s T na začátku na řece Lemmenjoki je městem "zlaté horečky". Pravidelně se tu koná mistrovství světa v rýžování zlata a je tu snad jediné muzeum hledačů zlata v Evropě. S názvem "Zlatý svět /Auraria/", s historií světových nalezišť a těžby zlata z celého světa. A Auraria, to je též výstava reprodukcí obrazů ze světových měst těžby zlata. Navozená je atmosféra zlatokopecké vesnice z doby tzv. "zlaté horečky". A jak se kdysi chodilo hledat zlato zde na Lemmenjoki, znázorňuje i jedna z fotografií v příloze. A to nejsme na Aljašce, či Klondajku, ale v severním Finsku.

"Spíme v městečku Saariselka, kde se sobi pasou i v ulicích. Kolem jsou lesy a zase jen lesy a konečně kopec, "horský velikán" Kaunispaa (438 m). Je po půlnoci letního polárního dne, ten zde trvá několik měsíců, je výborně vidět, dobrý rozhled a tak jsme se rozhodli, že na kopec vylezeme. Ráno pak pokračujeme dál na sever a na obzoru se objevuje posvátné jezero všech Laponců - Inari. Chceme se, jak nám doma radili kamarádi, nad ním proletět hydroplánem. Nasazujeme protikomáří čepice s rouškou, komárů totiž přibylo, hydroplány už jsou vidět, je dobrá viditelnost, ale někteří z pilotů, to máme smůlu, je totiž už pozdní odpoledne a oni asi neměli zatím dost "kunčoftů", a tak nejsou, zdá se, v plné kondici. Z prvního táhne silně lihovina, no a my nebudeme přece jen riskovat.

Jedeme tzv. Velkou cestu severu. Až na nejsevernější sever kontinentu Evropa. Ze Stockholmu trajektem Amorella společností Viking Line přes Ålandské ostrovy do Finska, prohlédli jsme si Helsinky a zemí jezer a lesů pokračovali do finské Karélie při ruských hranicích. Necelý kilometr napravo už není Evropská unie, je tam i jiný stát, Ruská federace. Silniční značka "Pozor losi" nás bude provázet ještě dlouho. Na řadu přichází jedno jezero za druhým a my jedeme po úzké silničce po tzv. podledovcovém eskeru mezi dvěma z nich.

Teď směřujeme k městu Ranua. I když nejsem nijak velký příznivec zoologických zahrad, tahle mne zaujala. Leží mezi městy Kajmani a Rovaniemi a konečně vidíme prvního soba zblízka (těch ještě přijde – a ve volné přírodě přehršle, ale tenhle je prvý). Taky medvědi a macatý král zdejší přírody, s nímž není radno se na silnici setkat – los. A řada dalších a dalších zvířat v krásném přírodním prostředí.

Lyžování

Po nekonečné rovině středofinských lesů konečně zase kopec - Ounasvaara (203 m), se čtyřmi lyžařskými sjezdovkami. Vždyť Finové, jak je to jen možné, mají v různé době i přední světové sjezdaře na lyžích. Při těch svých minikopcích. Pod „horou“ už je brána Laponska - město Rovaniemi, těsně pod severním polárním kruhem. V úctě vcházíme do kostela s freskou života místo oltáře a v památníku se pokloníme světovému finskému architektu Alvaru Aaltovi, který navrhl nové Rovaniemi, když to staré srovnali za války němečtí fašisté se zemí.

Hlavní atrakcí města je pomyslná čára – polární kruh, tedy 66°32´35´´severní zeměpisné šířky. A vesnička Santa Klause (finsky Joulupukki) ležící na Napapiiri (polární kruh). Kamarád docela trefně poznamenává:“Jestli někdo umí prodat, jak se říká, i vlastní babičku, jsou to Finové. Prodávají tu i sobí sušené bobky v přepočtu za 10 korun. A ty saně pod námi, na které jsme si při čekání na vstup sedli, jsou jedinou původní věcí v okolí. Jinak prostě Disneyland.“Povinné focení s chlápkem co hraje Santa Klause, pošta s klaunovskými pohledy, známkami i příležitostným razítkem, certifikát jako že jsme tady byli,focení rozkročmo na lajně znamenající polární kruh.

close Finsko pohledem cestovatele Ervína Dostálka. (vpravo) info Zdroj: se souhlasem Ervína Dostálka zoom_in Finsko pohledem cestovatele Ervína Dostálka. (vpravo)

Co je ale v Rovaniemi perfektní, je Muzeum severských národů s názvem Arktikum, finsky Arktinen keskus, či Arctic centre. Moderní expozice. Zaházeli jsme si v něm lasem na atrapu soba, sledovali filmy o životě Laponců, prohlédli si jejich obydlí, oblečení, zbraně, prostě jsme se zde dost vyřádili. Před Rovaniemi stojí moderní nemocnice. Má barevně omítnuté stěny budov, aby tu, jak nám vysvětlují, v krajině, kde převládá šedá barva, někdy zelená, bylo trochu veseleji.

Zvláště za polární noci, která trvá několik měsíců, padá někdy na lidi smutek a splín. A taky je tu prý dost sebevražd. Doktoři, kteří sem jdou pracovat, mají prý bydlení zadarmo, jinak by sem, na severský venkov, moc lidí za prací nepřišlo. My se jdeme o půl druhé v noci opět rozhlédnout z vršku po kraji. Máme štěstí, je právě polární den a vidět je celou noc. A pak zas dál.

Vytoužený cíl

Zastavujeme v Sodankyla. Mají zde krásné dva kostely, starý dřevěný a nový zděný a galerii naivního malíře Andrea Alariesta, který vystavuje po celém světě. Mne ovšem nejvíc zaujal lesní hřbitov. Takové jsou tu ale všude. Nestmívá se, vidět je stále. Prohlédneme si a projdeme po zajištěných cestách Lintuluon topolku, což je rozsáhlá bažina s různým chráněným rostlinstvem.

Přibývá sobů. A to i na silnici v protisměru, ostře brzdíme, nebyl by to dobrý střet. Navštěvujeme při cestě známou restauraci U velkého medvěda (viz foto). A pak pokračujeme, kam jinam, než na sever a po prohlídce nádherného muzea Siida - to už za norskou hranicí - o Laponcích -, projíždíme dál jejich zemí, tedy Sámů (v překladu Lidí) ke svému vytouženému cíli. Za polární září na nejsevernější místo Evropy, i když, jak jsme zjistili, zas to není tak úplně pravda (jedno místo je tam ještě severněji), na Severní mys, neboli Nordkap!"