Do Pamplony jsme přijeli v noci, někdy kolem třetí hodiny ranní, po dlouhé cestě po španělském severním pobřeží. Oslavná akce zde začíná právě dnes po rozednění. Čeká se jedna z nejslavnějších fiest Sanfermines s tradičním během uličkami města před rozzuřenými býky. Naše výprava dospává v autobusu, někteří účastníci si jdou lehnout ještě chvíli do spacáků do městského parku, kde nocují další desítky návštěvníků slavnosti. Ale ne dlouho.

Kolem šesté ranní už slavný den začíná. Lidí, mladých i starších, oblečených tradičně do oděvů majících pouze dvě barvy červenou a bílou, geometrickou řadou přibývá. My vyrážíme do centra města, abychom náhodou něco neprošvihli. V ulicích je nepředstavitelný nepořádek. Hromady prázdných lahví, krabic a dalších zbytků po předešlém bujarém večeru v ulicích města. Ale úklidové čety už nastupují. V slavnostní den musí být Pamplona přece v ažúru, tedy v plné parádě. A taky jo. Kolem osmé už to tu je jako ze žurnálu.

Občas se mihne ještě trochu unavená postava z večera, ale začínají přicházet ti praví návštěvníci. A mezi nimi hlavně chlapci a chlapi z celého Španělska, kteří tak jako každý rok, si dnes chtějí zasoupeřit s býky, bez ohledu na nebezpečí, které je, a to předem vědí, čeká.

„Býci se už valí, zdrhejte“, volá náhle mladý muž a stává se ostražitým. I ostatní. V osm hodin totiž zazněl první signál, že brány byly otevřeny, a vzápětí druhý, který oznamuje, že šest býků doprovázených volky, je na trati. Dostáváme se do ulice, kudy býci poběží. Od domů, aby nebyly poškozeny, je trasa běhu býků oddělena dřevotřískovými bariérami na masivních trámech. Za nimi se už teď po ránu tísní davy diváků, další jsou v oknech domů. Nejdřív se chceme podívat na jednu běžící skupinu a pak rychle do koridy, kde cesta býků končí a jsou tu na programu další atrakce.

Ulicemi Pamplony, sotva dvoutisícového městečka pyšných Basků, proudí postupně tisíce lidí v bílém, s rudou šerpou kolem pasu a červeným šátkem v ruce. Směřují na malé náměstí v centru, či na některou z tribun arény. Začíná slavný devítidenní svátek. Lidé kolem nevázaně slaví, mnozí se dělí o obsah svých vinných žoků se sousedy a své zásoby neustále doplňují v přilehlých krámcích.

A mezi těly brzy už nepropadne, jak se říká, ani špendlík. Starosta z terasy už pronesl magickou formuli, fiesta odstartovala. Běžet celou trať, oněch magických 850 metrů před býky, je nemožné. Stádo je podstatně rychlejší. Dveře domů jsou zavřené, sto osmdesát centimetrů vysoká bariéra byla už včera dokončena. Shromáždili se i policisté a záchranáři.

Vně hrazení se lidé tlačí v několika řadách. Napětí vrcholí, diváci se tlačí na záda těch, co přišli první. Brány otevřeny, signál už zazněl, dav se dal do pohybu. Každý se snaží najít svou trasu, nepřekřížit cestu jiným a proboha neupadnout. Pak to přijde. Stádo obrovských býků se řítí kolem. Všichni v panice uhýbají do strany, ti co upadli, si chrání hlavu. Jeden z běžců se ocitá v dosahu býčích rohů, náhončí se snaží býka odlákat a donutit jej běžet správným směrem. První skupinka býků dobíhá za řevu běžců i diváků do arény. Španělé milují býky i koridu. Dostáváme se do arény. Zde probíhá slavnost a sem skupiny býků dobíhají. Je zde obrovská tlačenice lidí. A na ploše dráždí jednotlivé býky „toreadoři z lidu“, jak by se dali nazvat a po nich přijdou na řadu profesionálové.

S kamarády stoupám po schodech uvnitř přístupových chodeb vnitřkem arény. Dostávám se do míst, kde už se vstupuje do hlediště. Ale dál to nejde. Je ucpáno. Vepředu masa lidí, za mnou také. Dostávám se už k výhledu dovnitř, vidím už na koridu, ale vstup do hlediště je zatím nemožný. Je tu těsno. Levou rukou si držím fotoaparát, pravou rukou peněženku. Ty zůstanou v pořádku. Co ale zatím nevím je, že už nemám pas. Zdali jsem jej v oné tlačenici ztratil, či mi jej někdo odcizil, nelze zjistit. V cizině jsem to, přiznávám, asi ač měl, nikde nehlásil, až doma, projel jsem. Pro náhradní cestovní doklad na vyslanectví do Madridu jsem nejel a domů se dostal na štěstí i bez něj. To jsem při výhledu do arény ještě nevěděl. Malá poznámka: rozhodně nechci jednoznačně vinit ty nadšené lidí, co se na mne mačkali při vstupu do arény. Ta možnost odcizení pasu zde rozhodně byla, ale mohlo k tomu dojít i jinak. Třeba večer před tím, kdy na mne přišla slabší chvilka v nejmenších evropských velehorách Pico de Europa a já si musel odskočit za obrovský balvan u jezera. Ale kdo ví. Hlavně že to šťastně dopadlo.

Ještě k svátku Sanfermines. Na velkoplošné obrazovce lze sledovat živě průběh celé akce. Je to „maso“, tedy jinak tzv. fiesta. Býci se valí, zdrhejte! Původně náboženský svátek patrona baskické provincie Navarra, jehož počátky sahají až do 13. století se proměnil během času v obrovskou oslavu světských požitků. Běh s býky se koná každoročně na počátku července celkem osmkrát a účastní se jej tisíce lidí. Ve svém románu Fiesta mu udělal obrovskou reklamu Ernest Hemingway. Bilance té „naší“ pamplonské honičky s býky: 850 metrů běhu, 4 minuty a 13 zraněných, jindy jsou ale i mrtví. Ale byl to zážitek!

Ervín Dostálek