Nebudu se vyptávat na školu, dojíždění, rodinu. Zajímají mě vaše aktivity…
Zpěv, kytara, vyrábíte loutky, malujete, ilustrujete knihy svého tatínka, hrajete divadlo. Kdo vás nasměroval do uměleckého světa, máte snad nějaké slavné předky?
Už jako kluk jsem měl rád loutkové divadlo. Můj dědeček bydlel v Železné Rudě, vyráběl dřevěné loutky, dokonce znal pana Skupu. Od svého dědy jsem jednou dostal dřevěného čerta. Možná, že mě inspiroval, nebo okouzlil! Rodiče bydleli v Děčíně, tam jsem začal chodit do ZUŠ. Moc rád vzpomínám na paní učitelku Šobrovou. Keramika, základy malování, papírové loutky, kašírování. Chodil jsem tam šest let. Ve výtvarné činnosti jsem pak pokračoval na střední i vysoké škole. 


V Zubrnicích jsem viděl vaše obrazy, jsou hezké. Proč ty kozy? 
Jako dítě jsem bydlel v paneláku, po vysoké škole jsem se přestěhoval s manželkou na vesnici, okouzlila nás příroda, několik let jsme chovali kozy. Jedna se jmenovala Bezrožka, druhá Rohatka. Dcera je milovala. Dokonce  jsme vyráběli kozí sýry. Všechno má svůj čas, kozí stádo zůstává pouze na mých obrazech. Co se týče malování okolní krajiny, vezmu si fotoaparát a hledám zajímavé místo a světlo, les, březový háj, pěšinu, potok. Fotku uložím do počítače a v kuchyňském ateliéru namíchám paletu olejových barev. Potom maluji pointilistickou metodou na připravený podklad. V Zubrnicích je vlastně ukázka mé práce za dvacet let, samostatně jsem vystavoval pouze jednou v Praze a jednou v Ústí nad Labem. Do skanzenu jsem k malbám přidal ještě loutky, rekvizity a záznamy z divadelních představení. 


Proč rovnou olej? Není to těžké pro amatéra? 
Hodně lidí se mě na to ptá. Po mnoha zkušenostech s temperou považuji olejomalbu za barevně nejstálejší. Když už jste v úvodu zmínil mojí profesi, rád bych uvedl, že pro název výstavy (Labyrint srdce a ráj světa) jsem použil slovní hříčku spočívající ve změně názvu jedné z nejkrásnějších knih J. A. Komenského. „Labyrint srdce“ lze chápat jako odkaz k malbám jako velmi osobním dílům spojeným s místem domova a „ráj světa“ jako odkaz k divadlu, kde příběhy často končí šťastně a mohou být jakýmsi rájem v našem neutěšeném světě.)
 
Ještě jste se nezmínil o divadle?
Bydlíme v jedné malé vesničce v kopcích, pár domků, skvělá parta. Jednou v roce tam děláme letní slavnost, hlavně pro děti. Tam dostávají svou šanci mé loutky, kulisy i pohádky. Na divadle se podílejí naše dcera s manželem a jejich přátelé a také děti z naší vesnice. Je to hodně o mezigeneračním propojení a sousedských a přátelských vazbách, které se budují po desetiletí.  


Máte všestranný talent. Čemu dáváte prioritu?   
Pro mne je důležité propojení všech oblastí - výtvarné, hudební i dramatické. Jsem ale také učitel. Romské děti rády zpívají, tančí i malování je docela baví. Horší je to v hodinách českého jazyka. Dnešní děti nerady čtou, kniha jim překáží, mobil mají raději, což je největší problém. Já je znovu a znovu přesvědčuji, že lidský příběh je zaznamenán především v knihách.     


Miroslav Vlach