Na semaforu před námi totiž svítí červená. Po chvilce se před námi přehnal přistávající boeing a hluk jeho motorů se násobil odrazem od bílé vápencové skály, majestátně se tyčící za ranvejí. Naskočila zelená a my spolu s cyklisty, automobily a dalšími turisty se dali do pohybu vpřed napříč letištní dráhou. A za ní už jsme v centru Gibraltaru. Je to území šesti kilometrů čtverečních s bobíky britskými policisty a librami v peněžence.

Protáhlý skalní výběžek Pyrenejského poloostrova na jihu Evropy měl odjakživa svým tvarem i strategickou polohou významnou roli. Navštívili jej už Féničané a Kartaginci. Název Gibraltar pochází z maurských dob. Právě tudy pronikli Maurové na Pyrenejský poloostrov a toto území drželi ve svých rukách kromě čtyřiadvacetileté přestávky, považte, celých sedm set let! Vedl je Tárik ibn Sijád. A pevnost, kterou dal zde vystavět, se jmenovala Džebel al Tárik, z čehož přes „džibl alt ar“ vznikl nakonec Gibraltar. Španělům zůstal do počátku osmnáctého století. Poté jej získali v tzv. válce o španělské dědictví Britové.

STŘEŽIL CESTU

Španělé se s tím nikdy nesmířili, polovinu 18. století jej obléhali, poškodili opevnění, ale nedobyli jej. Gibraltar není jen kusem skály. Odsud vyrazil admirál Nelson do bitvy u Trafalgaru, která na jedno století zajistila Británii vládu nad oceány. Gibraltar střežil cestu k „perle britského impéria“, k Indii. Ze zdejší základny lze kontrolovat vjezd do Středomoří. Korunní kolonie Gibraltar tak není jen posledním pozůstatkem zaniklého impéria, ale i působivým symbolem časů britské moci a slávy. Španělé nekompromisně žádají navrácení „Skály“, jak se Gibraltaru s oblibou říká, místní obyvatelé jsou stejně nekompromisně proti. V místním referendu celých 99% lidí odmítlo plán odtržení od britské koruny a podřízení se Španělsku. Teprve před časem spáchal ministr zahraničí španělského království „historickou zradu“. Na Gibraltaru se setkal s britským ministrem zahraničí.

Na hlavní třídě se zastavujeme u jedné z nejdůležitějších budov rezidence britského guvernéra. Pak trochu smlouváme s taxikáři. Ti nás odvezou k památníku tzv. Herkulových sloupů, kde v antice byl právě konec tehdy známého světa. Před námi Europa point, mys s majákem a za ním Středozemní moře a pak už jen Afrika. Jeskyně sv. Michaela se snad nejstarší lebkou evropského neandrtálce a moderním koncertním sálem.

Také nás zde nechali i zapět. Jemně potichu několik společných nápěvů, ale nakonec i tu divokou slovenskou „Sedí sokol na javori“ kde všude už byla použita. Auta nás vyvážejí až na vrchol Skály.

OPICE

Zde je království opic rodu makak sylvanus. Je to jediné místo v Evropě, kde žijí opice. Není ani tak důležité, jak se sem dostaly, ale místní se o ně starají, ubývá jich. Podle pověsti totiž bude toto území v britských rukou tak dlouho, dokud tady budou ony. Vnitrozemí skály se změnilo během předminulého století v nedobytnou pevnost.

Na rostoucí moc Německa začátkem minulého století odpověděla Británie mimo jiné i dalším posílením vápencové Skály, kterou protkaly kilometry chodeb s vlastním zdrojem elektřiny, čistírnou vody, nemocnicí, skladišti potravin. Na severu vzniklo vojenské letiště. Ve Skále je muzeum obrany tohoto území. Nebylo nikdy dobyto. Jeho klíčové postavení se potvrdilo v obou světových válkách. Sehrálo rozhodující roli v boji proti ponorkám, v docích se opravovaly spojenecké lodě, v zátoce shromažďovaly konvoje. Osídlena je především západní část, na východě spadá skála příkře do moře a vměstnalo se sem jen u tří pláží několik hotelů.

Zde jsou i obrovské rezervoáry dešťové vody, která byla kdysi jediným zdrojem pitné vody na poloostrově. Sjíždíme prudce dolů, loučíme se s našimi ochotnými a ne nadneseně drahými taxikáři a směřujeme k přechodu. I když, červená na semaforu nesvítí, přesto je třeba se rozhlédnout, zda nám cestu nepřekříží letadlo a jsme zase ve španělském království.

Ervín Dostálek